Zaujmout? To vnitřek C-HR rozhodně umí, dávno pryč jsou doby starších Aurisů nebo Avensisů, ve kterých jste si připadali jako v prázdné místnosti. Máme zde linku, která se táhne od jedněch dveří přes palubní desku a obrazovku multimediálního systému k druhým dveřím, středový panel s ovládáním klimatizace je pak nakloněn směrem k řidiči. Sedačky mají příjemné boční vedení v oblasti trupu a pozice za volantem je ukázková, pokud tedy nejste dvoumetrový obr Koloděj. Užitečné jsou držáky nápojů ve středovém tunelu – mají kapkovitý tvar, takže se vám do nich vejdou i přerostlé smartphony. Multimediální systém Toyota Touch 2 s navigací ovládáte kromě obrazovky také dotykovými panely po stranách – zde fungují celkem spolehlivě, systém by však jako celek mohl být svižnější a grafika navigace GO působí tak trochu zastarale. Nicméně slouží dobře, rozhodně si vyberte takovou výbavu, která Touch 2 má, jinak dostanete autorádio, které vypadá... No, řekněme, že jako z Corolly z devadesátých let. Také vás možná překvapí digitální hodiny, připomínající displej levné kalkulačky – pokud vás neuráží, že nejde o švýcarský chronograf, oceníte, že jsou dobře čitelné.
Zadní sedačky jsou pak trochu stísněné, zvlášť v oblasti hlavy a ramen, což je dáno šířkou auta i klesající linií střechy. Dospělý se sem vejde na kratší cesty, jinak bude po nějaké době trpět, proto je druhá řada vhodnější pro děti, které zde i se sedačkou udrží dva úchyty ISOFIX. Zadní opěradla jsou sklopná a dělená v poměru 40:60, do tvaru kufru lehce zasahují výstupky zadních podběhů, ale jeho objem 372 litrů (o pět litrů menší, než ve verzi bez audiosystému JBL se subwooferem v zavazadlovém prostoru) dobře využijete.
Čtyřválcová dvanáctistovka s turbem má 116 koní a 185 Nm – což bohatě stačí na město i dálnici. Je tichá, kultivovaná a ráda jde do otáček, dokonce ani před omezovačem nepůsobí zdechle. Můžete ji mít i s automatem Multidrive, ale šestistupňový manuál s jasně vymezenými drahami a hezky mechanickým chodem je pro nadšenější řidiče jasná volba. Nemusí se ho bát ani ti, kdo si s „šaltpákou“ příliš nerozumí, má systém Intelligent Manual Transmission, který při podřazování sám dává meziplyny. Nefunguje sice s takovou pohotovostí, jako špičkově vyladění pomocníci ve sportovních autech, ale určitě zaručí, aby sebou C-HR necukalo. Bez větší snahy lze dosáhnout spotřeby mezi šesti a sedmi litry na sto, ve městě pak počítejte s dalším litrem navíc.
Název Toyoty C-HR nečtěte jako „Chrrr...“ Podobně svěže jako karoserie i interiér působí podvozek, který by mohl co do zábavnosti a vyváženosti učit i některé sportovněji laděné hatchbacky. Tím nemyslím, že by byl nepohodlný, nerovnosti zvládá i na osmnáctipalcových ráfcích s profilem 50 s velkou grácií. Když vezmete výmol, kolo do něj „měkce žuchne,“ aniž by rázy výrazněji přecházely do karoserie. V zatáčkách předvádí perfektně čisté přenosy hmoty, zaklekne na vnější přední kolo a nemá tendence ujíždět nedotáčivě ven. Najednou zjistíte, že v tomto malém ufu krájíte jeden oblouk za druhým, motor lehce drnčí ve středních a vysokých otáčkách... Ano, tohle je zábavné auto. Po této stránce samozřejmě neleze do zelí GT86, ale kromě špičkové ovladatelnosti ve městě a stability na dálnici má i tuto skvělou okreskovou nadstavbu. Vlastně po stránce jízdních vlastností tak trochu připomíná Hondu – vzhledem k názvu náhoda?
Haleluja! Doba, kdy byly Toyoty tak nudné, že jste měli chuť za jízdy vystoupit nebo si alespoň přivřít ruku do okénka, aby se vůbec něco dělo, je konečně pryč! C-HR vypadá svěže a moderně uvnitř i zvenčí, má kultivovaný a rozumně silný motor plus kvalitní manuální převodovku. Po stránce praktičnosti od ní čekejte typické užitné vlastnosti městského crossoveru, na okreskách vás pak nadchne svou agilitou a jiskrou. Tohle se Toyotě vážně povedlo. Ale nechá si pěkně zaplatit...
