Některá auta mají na svědomí lidé, do nichž byste to ani náhodou neřekli. A některá, třeba Renault Clio Williams, jsou na tom přesně opačně. Kouzelné slovo se za jménem francouzského hatchbacku neobjevilo proto, že by měl Williams s autem cokoli společného. To jen lidé od stejné značky na jiném konci Francie postavili Williamsu motor, s nímž vyhrál titul mistrů světa ve formuli 1.

Svým jménem bylo nejrychlejší Clio úlisně marketingovým počinem a barevné provedení se svezlo na stejné vlně. Ve Francii nezapomněli ani na další vizuální kvality, přifoukli blatníky, nasadili hezčí kola a ozvláštnili kabinu. Tah fungoval, auto se dobře prodávalo a dokonale nápadné zůstává dodnes. Jenže čtyři lesklé disky a trocha modré by samy o sobě na kultovní status nestačily.

Stejně jako dnes, i v devadesátých letech musela automobilka něco předvést, aby si získala náklonnost znalců. A francouzská automobilka věděla jak na to. Už Renault 5 Turbo byl šílený víc než jen trochu a samotné Clio mělo ve vlastní stáji potentní verzi 16V s osmnáctistovkou a téměř 140 koni. Při hmotnosti pod tunu to vůbec nebylo pomalé auto a jeho závodní verze s Jeanem Ragnottim za volantem pevně vězela v obecném povědomí. Právě soutěžním ambicím vděčí Williams za existenci, navzdory svému jménu. Vedení Renaultu totiž tušilo úspěch ve skupině A, který však byl nedosažitelný bez plného využití prostoru daného pravidly. To znamenalo homologovat dvoulitrový vůz.

Motor F7P pod kapotou Clia 16V byl jistě dobrým výchozím bodem. U RenaultSportu se nespokojili s prostým převrtáním a vyměnili celou řadu dílů včetně ventilů nebo klikové hřídele, byť výsledných 150 koní na žádné velké změny neukazuje. Ani 175 newtonmetrů nevypadá rekordně, ale nezapomeňte, že táhnou jen 980 kilogramů. Clio Williams vyjelo z továrny se 150 koni na tunu a při sprintu na stovku dokáže bez problémů zlikvidovat svého úhlavního rivala, Peugeot 205 GTI.

Clio nejelo optimistických 215 km/h, jak sliboval Renault, ale dokázalo akcelerovat dost rychle, aby roztáhlo úsměv i největšímu skeptikovi. Podobně prosté byly také další ingredience receptu na zábavu. Speciálně vyvinutý podvozek si nehrál na žádnou formuli a povolil kolům překvapivě mnoho ústupnosti, když došlo na nerovný povrch. Devadesátá léta byla pověstná svou povýšeností nad nedotáčivost, tvůrci Clia se nebáli trochy hravosti.

Největší službu ale autu udělal jeho nízký moment setrvačnosti. Silný motor dovolil řidiči vystřelit rychle ze zatáčky, ale výhodné rozložení hmotnosti mu umožnilo jet rychle také do ní. Lehoučké Clio sebou nechalo bezstarostně pohazovat ze strany na stranu. Právě to udělalo z Clia Williams trhák. O nějakou exkluzivitu zcela jistě nešlo, Williams se prodával jako housky a Renault neváhal uvést na trh další dvě série auta. Ty byly lépe vybavené, bezpečnější a těžší, ale mechanicky se změnily jen málo a neztratily také nic z kouzla prvních aut.

Renault Clio Williams byl tak obyčejný, jak jen skvělé auto může být. Vynikal snad jedině svou nadčasovou bláznivostí, kterou však nevymyslel. Stejně jako dnes, i před lety byl nápad strčit do nevinného hatchbacku velký naštvaný motor dokonale uhozený, a proto zcela moderní. Náklony v zatáčkách, ani mírou přilnavosti si dnes Clio Williams respekt nezjedná, jenže jeho vyvážení zůstává přinejmenším stejně zajímavé jako kdysi. A možná ještě zajímavější - jednoduchost je totiž nyní zapomenutou ctností.