Dino se koncem šedesátých let podívalo na silnice jako "dostupné" Ferrari mířící proti populárnímu Porsche 911. Vůz pojmenovaný po zesnulém synovi zakladatele značky jako první Ferrari nabízelo motor umístěný uprostřed - netypický dvoulitrový šestiválec s na poměry značky skromným výkonem 180 koní. Později se pod kapotu nastěhoval výkonnější motor o objemu 2,4 litrů s výkonem 195 koní. Výkon v obou případech putoval na zadní kola skrze pětistupňovou převodovku.

V garáži sběratele Ferrari Davida Leeho se již jedno Ferrari Dino v původním stavu našlo, proto se po zrestaurování vozu rozhodl zajít ještě trochu dále a věnoval tomuto vozu jedinečnou přestavbu. Nutno podotknout, že po vizuální stránce velmi střídmou – původní čtrnáctipalcová kola nahradily větší a zároveň širší sedmnáctipalcová a s ohledem na ně byly rovněž trochu vytaženy blatníky. Nové kryty předních světel věrněji kopírují linie vozu a na záď se se nastěhoval průhledný kryt motoru vystavující světu srdce celého vozu.

Pod průhlednou kapotu se nastěhoval motor původně sloužící jiné legendě z Maranella, jednomu z ikonických Ferrari F40. Zběsilý přeplňovaný osmiválec však k vozu ve své původní podobě příliš nehodil svým kousavým charakterem, došlo tak odstranění turbodmychadel. Namísto toho byl motor přebroušen na objem 3,6 litru. Motoru bylo samozřejmě potřeba přizpůsobit i podvozek a pohonné ústrojí – krom již zmíněných širších pneumatik na větších kolech přibyly i podstatně větší brzdy Brembo, nastavitelný podvozek Koni a pětirychlostní převodovka původem z modelu 328.

Výsledek práce je díky modernější technice použitelnější pro každodenní provoz, zároveň však neztratil nic z elegance a šarmu klasiky šedesátých let. Navíc se z jeho výfuků line zvuk, jenž umíme pospat pouze jediným slovem – famózní.