Ani se nemusíte ujišťovat pohledem na jiné přístroje či novou čelní masku, abyste věděli, že tohle je přepracovaný model. Pokud znáte Alfu 147 od její první verze z roku 2000, mělo by vám k závěru, že jde o něco takřka převratného, stačit pouhé přejetí pár výmolů nebo železničního přejezdu. Sice toho moc neuslyšíte, ale přesně o to jde.
Faceliftovaná 147 je totiž první novodobou malou alfou, ve které se na dírách neozývají rány od podvozku, což je samo o sobě malý zázrak a velký důvod k oslavě, protože beztak atraktivní auto dostalo v kontextu našich silnic ještě hlubší rozměr.
Jistě, rázy pneumatik na ostrých předělech nic neutlumí a jsou slyšet stejně jako v dalších autech, ale mimo ně vám do uší i do sedačky nic neříká, že jedete v něčem, co ještě donedávna prosilo na rozbitých silnicích o slitování.
Vítané zklidnění podvozku také věstí jen to nejlepší pro model 159, očekávanou náhradu současné 156, který nebude jen faceliftem, nýbrž i po technické stránce zcela novou řadou.
Nová čelní maska na 147 jí sice opticky sjednocuje se sériovou Brerou, před dvěma lety osvěženou 156 a budoucí 159, ale pokud se na ní zaměříte jako na samostatné stylistické cvičení, možná dojdete k závěru, že sama o sobě nepřináší žádné vylepšení. 147 je totiž od samotného počátku neuvěřitelně vábivé auto, ale zploštění a zjednodušení čelní masky a zvětšení světel a mřížky mu v podstatě v ničem nepřispívá. Určitě se najde řada fanoušků, kterým se bude předchozí verze líbit víc.
Pozice za volantem stále favorizuje zažitou italskou tradici krátkých nohou a dlouhých rukou, ale když snížíte sedačku na minimum a vytáhnete volant co nejvíce nahoru a k sobě, je to právě tak akorát.
Jakékoli ergonomické nedostatky se vám však snaží ze všech sil vynahradit řízení, které je v porovnání s většinou ostatní produkce na trhu opravdu výjimečné a dlouhodobě patří k těm několika hlavním rodovým rysům, které dělají alfu alfou.
Má strmý převod, díky kterému nemusíte skoro nikdy na volantu přehmatávat, a mezi ním a reakcí předních kol je jen minimální prodleva, v tomto případě daná těžším naftovým motorem a také měkčími pružinami.
Avšak ovládat tohle auto a jen tak si otáčet volantem pro radost, ať už ve městě či na volných silnicích, je alespoň z hlediska citlivosti a rychlosti řízení jeden velký požitek, který si v této kategorii neužijete v takové míře v ničem jiném.
Měkké odpružení určitě přispívá k vychovanosti podvozku na nerovnostech, ale na druhou stranu vám dává při rychlé jízdě vědět, že je mu nejlépe do sedmdesátiprocentní zátěže. S těžkým motorem vpředu jsou nedotáčivé tendence nevyhnutelné, i když jim šestnáctipalcové pneumatiky s rozměry 205/55 při ubrání plynu dobře odolávají. Nastavení podvozku v této podobě je však příliš komfortní na to, aby umožňovalo výrazně měnit úhel vybočení zadních kol pouhým ubráním plynu.
Facelift dal motoru deset koní k dobru a jeho výkon zvýšil na výsledných 150 koní, což je přesně tolik, kolik má i kupé GT. Z Alfy 147 tak ve spojení s obstojnou šestistupňovou převodovkou dělá vcelku svižné auto, pokud jste ochotní vytáčet motor až ke čtyřem tisícům otáček, ve kterých má výkonové maximum, a smířit se s průměrnou spotřebou kolem osmi litrů na sto.
Testovaná verze je oproti základní ceně o 74 tisíc korun dražší, ale pro skoro všechny příplatkové položky najdete opravnění. Patří k nim například litá šestnáctipalcová kola, metalíza, CD přehrávač s MP3 funkcí, volant a řadicí páka potažené kůží, zadní okna ovládaná elektricky a sedačky s novým typem plyšového povrchu Alfatex.
Samotný facelift se vám v případě 147 nemusí zdát nutně jako vylepšení, ale jako zhoršení snad také ne a navíc za ty změny pod pokličkou jistě stojí. Majitelé předchozích verzí sice mohou cítit po designové stránce jisté zadostiučinění, protože mají i po příchodu nové řady stále krásné auto, ale na našich kostrbatých silnicích dává nová 147 budoucím majitelům opět o důvod navíc k podlehnutí jejím ostatním kvalitám, obzvlášť pokud jde o ještě pohlednější třídveřovou variantu.
Marek Nastoupil
