Všichni ke 13. GP letošní sezóny odjížděli s jasnou představou scénáře, který za ta dvě desetiletí dostal poměrně jasnou a neměnnou podobu. Jenže jako by se Hungaroring rozhodl svou kulatou Velkou cenu oslavit způsobem, jež by jej zařadil mezi dějiště “dospělých” a zajímavých závodů. V první řadě počasí, ale ve finále také průběh závodu samotného nabídly takovou podívanou, že se o tom asi bude dlouho mluvit.
Z pohledu průběhu obou šampionátů se toho zase až tolik nezměnilo, Michael Schumacher se posunul k Fernandu Alonsovi o jeden bod, Ferrari k Renaultu o tři. Hlavní role tentokrát ale v závodě hráli jiní, a to je především z pohledu diváků jen a jen dobře. Nebyl asi nikdo, kdo by nepřál ono první vítězství Jensonu Buttonovi a Hondě. Dovolil bych si oponovat těm, kteří si myslí, že to bylo vítězství darovené nebo lehké, protože řada favoritů nedojela. Spíš si myslím, že o to cennější vítězství to je za takových podmínek! Jenson se vyvaroval jakýchkoli chyb, zajel super závod a tohle vítězství si plně zasloužil.
Premiérové stupně vítězů pro Pedra de la Rosu a BMW zásluhou Nicka Heidfelda byly rovněž dost emotivní momenty a jestli jsme při přenosu s Pavlem mluvili o tom, že nám stojí chlupy na rukou (a nebylo to kvůli zimě) tak nám to věřte. Jako komentátoři, a navíc ze země, která nemá svého zástupce v F1, se snažíme být maximálně objektivní. Já osobně si vážím drtivé většiny pilotů, kteří v F1 jsou a při průjezdu Jensona Buttona cílem mnou proběhl takový zvláštní pocit “Jo, byl jsem u toho!” A hlavně jsem mu to hodně přál, stejně jako stupně vítězů pro Pedra. A abych byl upřímný, hodně se těším na příští sezónu, kdy se do závodního kokpitu vrátí Alex Wurz. Je to podobný typ pohodového člověka, kterých v paddocku bohužel ubývá.
Asi už tušíte, že se teď dostanu k tomu, co se událo hned v pondělí po GP Maďarska. Do konce sezóny se v kokpitu F1 neobjeví jedna z velkých postav F1 posledních deseti let, Jacques Villeneuve. Jeho nechtěnost u BMW došla ke svému vrcholu a Jacques se bude muset pohlédnout po místě jinde. Moc mu držím palce, aby se mu to povedlo, protože v opačném případě by F1 přišla o dalšího pilota, který se řídil instinktem. Jak je ale vidět už i na dřívějším odchodu Juana Pabla Montoyi, dnešní F1 o takové piloty nestojí. Na místo nich se tam jen vozí Albersové, Yamamotové a další protekční mazánci...
Z pohledu komentátora si asi nelze přát lepší závod, než byl ten v Maďarsku, dění na trati nenechávalo nikoho u TV ani na chvíli vydechnout... a nás taky ne. Opravdu jsme si s Pavlem tenhle závod užili, skoro celý jsme jej odstáli na nohou, což se nám přihodilo asi jen při první GP v Bahrajnu.
Petr Horák
