Interiér je prostší, působí ale celkem kvalitně a hlavně přehledně. Měkčené plasty na palubní desce ani tak důležité nejsou, mnohem více potěší měkká hrana na dveřích, kam si řidiči často odkládají loket. Ideální pozici za volantem přesto chybí především možnost o něco více nastavit volant, který se navíc kvůli tlustým paprskům s množstvím zbytečných tlačítek a podivně tvarovanému věnci v oblasti palců nedrží nejlépe.
Zvláštně asymetrický design palubní desky vyžaduje chvíli, než si zvyknte. Ovšem grafika i barvy nejen samotného displeje, ale i dotykových tlačítek působí moderně. Odezva je rychlá i celkem přesná a řazení nabídky je logické.
Vyhřívání sedadel a najdete pod dvířky malé přihrádky. Je to elegantní způsob, jak schovat poněkud zastaralé a nevzhledné přepínače, ovšem pozor na samotný úložný prostor. Je neuvěřitelně hluboký a úzký - při neznalosti této skutečnosti hrozí dlouhé chvíle strávené s pinzetou nebo kleštěmi při lovení zapadlých předmětů.
Pokud jste zvyklí na downsizované turbomotory, budete chvíli znova vzpomínat na zapomenuté umění pracovat s atmosférickým motorem. Šestnáctistovka o 132 koních a 160 Nm je velmi příjemný motor, přestože hodnoty výkonu a točivého momentu zrovna světoborné nejsou. Ovšem celkem slušně táhne, pokud využíváte celý její potenciál - maximum výkonu nabízí v poměrně vysokých 6400 ot./min, což je jen kousek před omezovačem. A potěší i sympatickým zvukem. Pokud ovšem pojedete v klidu, naopak nebude vůbec rušit.
Šestistupňový manuál je poskládaný nakrátko, ale přesně tak, aby měl motor hezkou pružnost a přitom na poslední rychlost na dálnici neobtěžoval vysokými otáčkami a nadměrným hlukem. Jednoduchá a téměř kulatá hlavice řadičky padne velmi dobře do ruky, škoda jen dlouhé páky a gumového odporu - odebírají i poslední zbytky radosti z řazení.
Atmosférické motory neslibují tak zázračnou papírovou spotřebu paliva jako menší přeplňované motory, 1.6 Vlavematic zato žere stabilně. Hodnota 8,3 l/100 km z fotografie je dlouhodobý průměr po městě, mimo město se pak konstantní rychlostí 100 km/h klidně dostanete až na 5,5 litru.
Že je nová Toyota Corolla tak trochu ze staré školy dokazuje i zcela vypínatelná stabilizace (učinit tak lze ale jen u stojícího vozidla). Proč byste to měli dělat? Třeba proto, že potom objevíte skrytý talent podvozku. Jistě, stále se dost naklání, vyvážení je spíš defenzivně nedotáčivé a přilnavosti je tak akorát na to udržet se na silnici, ale zavřete v oblouku kohoutek a dočkáte nečekaně ostřejšího utažení stopy, které správným načasováním proměníte v rozvernou přetáčivost.
Hádám však, že mnohem důležitější bude pro drtivou většinu cílové skupiny komfort na palubě, a toho se také dočká. Podvozek je poddajný, příliš se nenechá rozhodit ani rozbitou silnicí a případné otřesy od nerovností se do karoserie přenášejí hezky tlumeně. Celé to navíc působí takovým přirozeně bytelným dojmem.
Bohužel, celkem hravý potenciál kazí naprosto odtažité ovládání. Řízení je takové všelijaké, necitlivé a přeposilované, o řazení už byla řeč výše a reakce plynu je ospalejší než Sněhurka na Diazepamu, což v kombinaci se spojkou, ve které cítíte prázdnotu, komplikuje plynulé rozjezdy. Tlačítko SPORT by tu paradoxně vůbec nepůsobilo nepatřičně, naopak by mohlo přinést alespoň trochu normální odezvu ovládacích prvků, leč žádné tu není...
Velká škoda, že Toyota Corolla nemůže skrytý talent podvozku vinou odtažitého ovládání trochu více projevit. I proto je třeba taková Škoda Rapid nejen o něco příjemnější auto na řízení, ale i nepatrně dotaženější v takových těch každodenních maličkostech. Toyota Corolla 1.6 Vlavematic je ovšem povedené auto, pokud hledáte něco nenáročného a pohodlného s dostatkem prostoru a oldschool atmosférou, která je tichá a úsporná.
