Druhým případem je srážka s volně žijícím (divokým) zvířetem, které nikomu nepatří. Pro vysvětelnou lze uvést, že volně žijící zvířata (např. žijící v lese nebo na poli), resp. i ryby ve vodních tocích nejsou ve vlastnictví nikoho, pouze stát propůjčuje právo zvěř lovit a zvěř se tak stává majetkem lovce (myslivce nebo rybáře) okamžikem ulovení. To s sebou přináší nedostatek obecné odpovědnosti konkrétní osoby (vlastníka) za škodu způsobenou těmito volně žijícími zvířaty.
Nicméně zákon o myslivosti na tento druh případů určitým způsobem pamatuje a upravuje odpovědnost uživatelů honiteb (honitbou je soubor souvislých honebních pozemků jednoho nebo více vlastníků vymezený v rozhodnutí orgánu státní správy myslivosti, v němž lze provádět právo myslivosti podle zákona o myslivosti) za škodu způsobenou zvířaty. Tato odpovědnost je však dle ust. §52 zákona o myslivosti do značné míry limitována a to následujícím způsobem:
Odpovědnost uživatele honitby
(1) Uživatel honitby je povinen hradit
a) škodu, která byla v honitbě způsobena při provozování myslivosti na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě nebo lesních porostech,
b) škodu, kterou v honitbě na honebních pozemcích nebo na polních plodinách dosud nesklizených, vinné révě, ovocných kulturách nebo na lesních porostech způsobila zvěř.
(2) Vykonává-li právo myslivosti sdružení, ručí jeho členové za závazek k náhradě škody společně a nerozdílně.
(3) Škody způsobené zvěří, která unikla z obory, je povinen hradit uživatel obory. Uživatel obory se zprostí odpovědnosti tehdy, prokáže-li, že uniknutí zvěře bylo umožněno poškozením ohrazení obory neodvratitelnou událostí nebo osobou, za niž neodpovídá.“
Odpovědnost dle shora uvedeného ustanovení se tak dá rozdělit do dvou skupin, a to na obecnou odpovědnost za škodu způsobenou těmito zvířaty a odpovědnost za škodu způsobenou zvířaty uniklými z obory.
Pokud se jedná o první případ, tedy zvěř mimo oboru, jak plyne ze shora uvedeného ustanovení, odpovídá uživatel honitby pouze za škodu vzniklou v honitbě na honebních pozemcích nebo porostech a rostlinách. Jedná se tedy pouze o odpovědnost za škodu na specifikovaných věcech a na jiných ne (např. na motorovém vozidle).
Odpovědnost za škodu vzniklou na vozidle při srážce s takovým zvířetem proto uživatel honitby nemá a vlastník vozidla takovou náhradu škody proti uživateli honitby uplatnit nemůže a nese ji sám.
Druhým případem je škoda, která vznikne činností zvěře, jež unikla z obory. Shora uvedená dikce zákona není úplně přesná a není proto zřejmé, zda „škodou“ se rozumí škoda podle odst. 1 nebo se jí rozumí škoda jako taková. Ze systematického výkladu však lze dovodit, že se škodou rozumí škoda podle odst. 1 a proto je rozsah odpovědnosti uživatele obory prakticky stejný jako rozsah odpovědnosti uživatele honitbya proto za škodu v případě srážky s vozidlem neodpovídá.
S ohledem na shora uvedené lze uzavřít s tím, že v případě srážky s volně žijícím zvířetem řidič bohužel nemůže vůči nikomu uplatnit nárok na náhradu škody a škodu na svém vozidle ponese sám.
Závěrem je na místě ještě uvést několik poznámek k dalšímu nakládání s „ulovenou“ zvěří. Jak bylo již shora uvedeno, nepatří volně žijící zvěř nikomu, vlastnictvím se stává teprve okamžikem ulovení. Řidič však zvěř „ulovit“ nesmí (nemá k tomu oprávnění), o způsobu „lovu“ nemluvě a proto mu „ulovená“ zvěř nepatří. Pokud by si zvěř ponechal, vystavoval by se v krajním případě i trestnímu postihu pro pytláctví, případně nároku na náhradu škody.
Při srážce lze proto doporučit zavolat policii, která by měla kontaktovat uživatele honitby, aby si zvíře odvezl. V žádném případě však nelze doporučit si „ulovené“ zvíře ponechávat.
JUDr. Tomáš Beran
