Získala cenu na veteránské soutěži Concours d’Elegance na německém zámku Bensberg, kde byla zařazena mezi 40 top exponátů, excelovala na show v Essenu, k vidění je i na domácích akcích. Unikátní sportovní Škoda Rapid OHV vznikla podle firemních archivů v pouze 101 exempláři, takže tahle zelená kráska v dokonale dobovém stavu je opravdu ceněný veterán.

Avšak vedle honosných zámeckých nádvoří a jiskřivých světel výstavních reflektorů zná tento vůz také parkoviště u samoobsluhy, zažil převoz štípačky na dřevo a nejčastěji se vydává na téměř tříhodinovou cestu z Prahy do malebných jižních Čech, kam majitelé pravidelně vyrážejí na chatu.

„Autem normálně jezdím, protože jiné nemám,“ vysvětluje lakonicky majitel. „K čemu by mi bylo? Do práce jsem celý život jezdíval tramvají a vlakem, po Praze to je autem o nervy,“ usmívá se elegán, který na fotografování dorazil v dobovém oblečení. „Když někam potřebuju, odveze mě Rapid.“

Neobvyklý příběh tohoto vozu se začal psát v roce 1940, kdy jej v Mladé Boleslavi vyrobili. Auto si podle všeho objednal zámožnější majitel, protože Škoda Rapid OHV byla ve své době něco extra. Od původního modelu Rapid, prostorného a praktického auta pro střední vrstvy, které si v 30. letech mohly dovolit automobil, se verze OHV lišila proudnicovou karoserií, jak se tehdy říkalo futuristicky působícím aerodynamickým tvarům, a výkonnějším motorem.

Vůz místo čtyřválce o objemu 1,4 l s rozvodem SV dostal téměř šestnáctistovku OHV a posílil z 31 na 42 koní. Se standardně montovanou třístupňovou předovkou činila nejvyšší rychlost 110 km/h. Ovšem exemplář Miroslava Strouhala má na výrobním štítku výkon 46 koní a udávanou rychlost 120 km/h.

Tehdejší výroba umožňovala různé úpravy přímo v automobilce, a tak i když takovou variantu encyklopedie neuvádějí, zjevně nejméně jeden takový kus byl pro zákazníka v Československu smontován. Místo čtyřválce o objemu 1,4 l, který se montoval na běžných vozů Rapid, dostal tento šestnáctistovku OHV a posílil z 31 na 42 koní.

„Pátral jsem po tom a jeden známý mi kdysi v archivu našel, že pár vozů mělo vyšší výkon, prý některé proudnicové a kabriolety. Byla to tovární úprava, snad vybroušení sacího a výfukového potrubí,“ vysvětluje majitel.

Jenže když pan Strouhal svůj Rapid OHV v roce 1978 kupoval, nečinil tak vůbec ze sběratelských důvodů. Šlo o auto, které předchozí majitelé zrovna nešetřili, navíc v socialistickém Československu se v 70. letech veteránská scéna zrovna nerozvíjela. Majitelé udržovali staré vozy při životě prostě proto, že potřebovali něčím jezdit.

A to byl i případ pana Strouhala: peněz neměl nazbyt, ale automobil chtěl stůj co stůj. Jak to v podobných příbězích bývá, motivem byla láska. Ovšem nikoli k veteránům, ale k dívce, za kterou potřeboval dojíždět na schůzky. A protože na vůz spěchal, kývl na koupi, která nebyla zrovna podle jeho představ. Rapid si přál, ale standardní, zrovna takový, jako měl jeho otec. Jenže tehdy objevil inzerát jen na verzi OHV.

„Byla to naprostá náhoda, že jsem kápnul na takové auto. Ale slečna byla vážná známost, takže jsem to auto prostě koupil. Ze slečny se stala moje žena, dnes je z ní babička, ze mě děda a z auta veterán,“ říká s úsměvem pan Strouhal.

Nedlouho poté ale auto během parkování sjelo do příkopu a pomačkalo si celou příď. Mladý nadšený majitel si z pochroumaných plechů hlavu nedělal. Věděl, že auto bude potřebovat opravy tak jako tak a práci odhadl na pět letních dovolených.

Řada dílů se dala sehnat na burzách a jako strojní zámečník si věřil, že leccos zkrátka vyrobí. Ale jak se nořil do renovace, objevoval další a další součástky, které chtěl mít v perfektním stavu. Nakonec mu práce na voze zabraly třicet let.

Z romantického příběhu se stala sága o neuvěřitelné píli a cílevědomosti, ale také zručnosti a neutuchající energii. „Udělal jsem generálku, od motoru, přes nápravy až po karoserii. Co se dalo zachránit, to jsem zachránil, udělal jsem nové prahy, výdřevy, plechy. Vyrobil jsem i nová pouzdra čepů, sám jsem si odlil řízení. Také se mi to nepovedlo hned, něco jsem musel doma dodělávat na sporáku. Jednou mi to vyšplíchlo vedle do hrnce s polévkou,“ baví se věčný optimista.

Ruku k dílu přidala i paní Strouhalová. „Pomáhala, jak mohla, a dnes jezdí se mnou na veteránské akce a stará se nám o garderobu, aby byla dobová. Jednou jsme dostali i cenu za nejstylovější ošacení.“

Ovšem pan Strouhal se vlastnoručně pustil i do složitějších operací. Předchozí majitel si namontoval čtyřstupňovou převodovku, aby auto bylo tišší, dnes má vůz zpět originální, třístupňovou. Nechybějí ani původní detaily, jako je nastavitelná roletka u zadního okna nebo lankem ovládaná clona před chladičem, pro rychlejší zahřátí motoru v zimě.

Na autě je jen pár věcí navíc: například sice neoriginální, ale pochopitelně dobové, a navíc snadno snímatelné ukazatele směru. Vůz původně disponoval jen nenápadnými výklopnými páčkami, které by řidiči v současném provozu snadno přehlédli.

„Protože s autem běžně jezdím, mám tam i denní světla, nenápadně schovaná nad hlavními reflektory. A kdybych náhodou potřeboval couvat v noci, vyndám z kufru magnetickou svítilnu, kterou si můžu přichytit na nárazník,“ popisuje pár nezbytných vymožeností do dnešního světa.

K rozptýlení si dokonce může dopřát i hudbu. První majitel totiž Rapid vybavil na svou dobu hodně luxusním doplňkem v podobě lampového autorádia značky Mende. Dodnes hezky hraje a hudba ze stanic na středních vlnách zní v dokonale renovovaném interiéru jak popraskávající gramofonová deska z filmu pro pamětníky.

Renovaci ukončil v roce 2010. Vynuloval ukazatel ujeté vzdálenosti a už si jen užívá celoživotního díla. Za deset let se ŠKODOU Rapid OHV ročníku 1940 najel 24 600 kilometrů. Auto má přes zimu schované v garáži, ale každé léto ho vytáhne na cestu na chatu do jižních Čech. Nejsou to žádné spanilé jízdy, ale skutečný odjezd na letní pobyt: prostorný interiér naloží leckdy až po střechu. Nejdál s vozem dojel do Švýcarska, to když si splnil sen o cestě do Alp.

„Občas také musíme na nákup, jednou jsem v autě převážel dokonce štípačku na dřevo. Když prodejci v hypermarketu viděli, kam ji chci nacpat, nechtěli ji tam vůbec dát! Musel jsem je přemluvit, že mám samozřejmě v autě desku a deky, aby se něco nepoškodilo,“ říká pobaveně majitel.

Při jízdě na fotografování, je vidět, že má veterán v ruce. Nebojí se přidat a drží tempo s auty o osm desetiletí mladšími. Jak sám říká, nechce brzdit ostatní, ale při jízdě musí myslet i za ně. Jeho letitý kousek byl stavěný do hodně odlišného provozu, také nemá brzdy jako dnešní vozy. Navíc jezdí obtěžkaný: kufr je nestále naložený hromadou dílů, kdyby přece jen vzorně udržovaný exemplář během jízdy něco potřeboval.

„Vozím s sebou nejen původní náhradní kolo, ale i těsnění pod hlavu, cívku, svíčky, klínový řemen a dostatek nářadí. Tak se dřív jezdilo úplně běžně, musím brát ohled na to, že má Rapid svá léta. Ale pořád mě baví a mám pocit, že jízda baví i to auto,“ loučí se Miroslav Strouhal.