Nedávno jsem opět někam letěl letadlem a byla to muka a utrpení. Ne, nebojím se lítat, naopak. Ani nemám strach z výšek a pokud se dívám na seriál o leteckých katastrofách, tak se mi nerozklepu kolena a nemám problém druhý den ráno potíže nastoupit do letadla.

Mluvím u utrpení jiného rázu. Vezměte si například let z Prahy do Mnichova. Sraz na letišti hodinu a půl před odletem. Fronta na odbavení k pultíku s nerudným a neochotným chlapíkem který nenávidí svou práci (online check-in byl mimo provoz).Kontrola při vstupu do letištního prostoru – kde byli dříve čtyři oficíři v uniformách teď po zapojení do „šengenu“ sedí jen zaměstnanci dva, namísto čtyř kratších front dva dlouhé zástupy.

Osobní prohlídka? Detektor zapípal (jak jen tak koutkem úst poznamenal jeho hlídač, byl to náhodný poplach, a já musel ven z bot. Někdy rouhačsky nadávám na svou práci, ale v tu chvíli mi přišel úděl člověka, který masíruje nohu cizího chlapa o dost horší než má pozice neustálého sezení u počítače.

Do Mnichova to letí necelou hodinku, jeden by si řekl, že si na cestě schrupne, ale bohužel. Start, pak hlášení, že jsme ve zduchu, nabídka bezchutného sendviče a mizerné kávy, pak hlášení, jak vysoko letíme. Spánek? Ani náhodou.Sedačka v letadle je prosezená a nepohodlná. Borat na místě vedle mne neumí slovo anglicky, aby dostal něco k pití, opakuje to, co říkám já. Nebo je to shoda náhod, že si nedal chleba s krutí šunkou, vzal si jen müsli tyčinku, vodu bez bublinek a tomatový džus se solí a pepřem? A páchne jak kozí chlívek.

Pak se mne dotkla chobotnice, tedy ehm, postarší Asiatka o berlích, která si to vykročila uličkou na toaletu a z nějakého důvodu zavrhla tu, kterou měla na dosah a stylem „chytnu se všeho, co mám po ruce - sedadla, hlavy ostatních cestujících, prostě čehokoli“ se rozhodla překonal celý letoun od přídě na záď.

DOPORUČUJEME: Nejlevnější auta na českém trhu

Zase hlášení, že klesáme, přistání. Cestující zdecimovaný rychlým výstupem do oblak a stejně rychlým klesáním je vyplivnut do mraveniště lidí, kteří buď spěchají nebo naopak s bezduchými pohledy sedí na lavičkách a čekají hodiny a hodiny na další let.

Možná je to všechno jen můj osobní problém, nějaká fobie, ale když se nad tím zamyslím a vím, že pokud si sednu do auta, jsem za tři a půl hodiny v Mnichově, nemám důvod létat letadlem. Naopak, pokud to jen jde, tak na cestách chi jezdit autem. Budapešť, Vídeň, Berlín.Je to sice extrém, ale jedno jsem jel na otočku z Prahy do Barcelony, dnes už bych to asi zvážil, určitě pokud by mělo zase jít od naftovou Felicii.

Švýcarská Ženeva? No, raději letecky, ale vzdálenost nějakých pět set kilometrů od Prahy je pro mě přijatelnější, pokud ji mohu překonat autem. Kdykoli si zastavím na svačinu, protáhnout se, odskočit si. Nepotkám stovky cizích lidí, kteří chtějí být u přepážky/pisoáru/automatu na kávu/v letadle/atd. dřív než já. A to vůbec neřeším cenu letenky versus ceny nádrže paliva. Cesta ve dvou, třech lide? Tak to je pak ještě výhodnější.

Ne, pro mne letadla opravdu nejsou, ne pro rychlé a pohodlné přesuny v rámci centrální Evropy. Je-li to jen trochu možné, kdykoli a kamkoli pojedu autem.

Filip Rakovan