Naftové motory patřily a patří, minimálně v Evropě, mezi nejpopulárnější pohonné jednotky. Vlna točivého momentu, nízká spotřeba a v minulosti nízká cena nafty. Dalo by se tedy předpokládat, že ten, kdo naftový motor vymyslel, prožil celý život v blahobytu a těžil z patentů na miliony prodaných pohonných jednotek. Skutečnost je a byla bohužel, jiná.

Rudolf Diesel se narodil v německém Ausburgu v roce 1858, ovšem už v dětství odešel s rodiči do Francie hledat lepší podmínky pro život. Otec Diesel se snažil uživit rodinu jak to jen šlo, pracoval jako brašnář, knihař, léčitel magnetismem, přičemž slovo „léčitel“ je více než milosrdné vzhledem k tomu, že nespokojení klienti ho nazývali podvodníkem. Pokud rodina žila v Německu na hranici chudoby, tak ve Francii se díky otcovým neúspěchům do bídy přímo propadla. A mělo být hůř. Vypukla prusko-francouzská válka, rodina pana Diesela byla vyhoštěna a prchla před politickou situací do Anglie. Otázka, zda se německým emigrantům dařilo v Londýně lépe, není na místě. Nedařilo.

Když bylo Rudolfovi třináct let, rozhodl se opustit rodinu a zbavit se tak smůly, která se mu neustále lepila na paty. Rodiče sice nesouhlasili, ale i tak se mladý Rudolf Diesel osamostatnil a vrátil zpět do svého rodiště. S velkou podporou své sestřenice začal studovat. Nejprve chodil na tříletou živnostenskou školu a později, díky tomu, že dával hodiny francouzštiny a bral stipendium, pokračoval na dvouleté průmyslovce.

Rudolf Diesel prahnul po vědění. Studoval jak jen mohl a to nejen techniku. Navštěvoval semináře z anatomie, učil se jazyky, propadl hudbě. Pokračoval dále ve studiích, zamířil na mnichovskou polytechniku. Tam měl díky svým úspěchům obdržet titul nejúspěšnějšího studenta. Smůla se ovšem opět přilepila Dieselovi na paty a účast na slavnostním ceremoniálu mu překazil tyfus.

I přes neustálé životní strasti měl Rudolf Diesel jeden velký sen, chtěl vymyslet mechanismus, který, by dokázal nahradit zastaralý a neúčinný parní stroj. Nejprve začal experimentovat s amoniakem, v plánu měl jakousi variaci na parostroj, takzvaný absorpční motor. Pracoval na něm dlouhé roky, utratil obrovské sumy peněz, které získal od investorů, a chtěl svou práci prezentovat na světové výstavě v Paříži. Ehm, nepovedlo se.

V roce 1890 opět Rudolf Diesel změnil své působiště, přestěhoval se do Berlína. Mezitím se stihl oženit a založit vlastní rodinu. A také získat celkem slušné místo u výrobce chladící techniky, Carla von Lindeho. Linde Diesela nejen zaměstnával, ale také, neboť v něm tušil velký potenciál, podporoval v jeho výzkumu. To už je řeč o práci na spalovacím motoru. Bylo to 28. února 1892, právě tehdy Rudolf Diesel nechal zapsat svůj první patent na „mechanismus spalovacího motoru“ a úspěch se… bohužel nedostavil. Naopak, kritika vytýkala vynálezci jeho nevědecké přístupy, připisovala zásluhy mecenášům, kteří výzkum financovali.

V roce 1895 byl zapsán další patent. Možná důležitější než ten první, druhá verze stroje totiž nespalovala benzín jako první systém, ale petrolej. Krok k nesmrtelnému TDI, které mělo vzniknout dlouhá desetiletí později, byl udělán.

Rudolf Diesel se ocitl na výsluní. Z prodeje licencí získal několik set tisíc marek. Definitivní prolomení smůly? Bohužel, ne, ani teď. Motory vyrobené v licencích nefungovaly tak, jak měly, a zákazníci se začali bouřit. Diesel se snažil z odpovědnosti vyvázat. Tím odstartovala obrovská soudní mašinérie, která Rudolfa Diesela vyčerpávala jak finančně, tak psychicky.

Tři roky před konce století se na Rudolfa Diesela usmálo znovu štěstí, setkal se s americkým pivovarníkem Buschem (značka Budweiser, pro upřesnění), a ten s německým vynálezcem uzavřel kontrakt na milion německých marek. V hotovosti. Rudolf Diesel byl ze dne na den pohádkově bohatý. Náhle nabyté jmění ovšem Rudolfa Diesela změnilo a to hned ve dvou směrech. Nedokázal ustát tlak, který ně něj ihned začali vyvíjet různí podvodníci a pochlebovači, začali totiž hned tahat peníze kapes. A také se změnil, slušně řečeno, duševně.

Přišel například s „revoluční“ myšlenkou na zlepšení společenské a ekonomické situace. „Když by dal každý člověk ze svého jmění do společné poklady jeden fenik, měli by se všichni dobře.“ Tento svůj myšlenkový směr nazval solidarismem a popsal ho podrobně v knize Přirozené náboženství.

Čas plynul a navenek vše vypadalo stále stejně, šťastně a spokojeně. Nikdo ale netušil, že během krátké doby Rudolf Diesel veškerý svůj majetek utratil a prohýřil. Bankrot byl nevyhnutelný a neodvrátily ho ani spekulace s pozemky. Osobní krach Diesel tajil půl roku před manželkou i dětmi, žil na dluh. A pak se přiblížil čas radikálního řešení. V roce 1913 vyrazil Rudolf Diesel na cestu, na první pohled běžnou a rutinní. Na trase z Antverp do Anglie, kam jako člen správní rady továrny vyrazil lodí, byl viděn naposledy.

V podvečer odešel do své kabiny, a druhý den ráno už se nedostavil k snídani. Jeho společníci našli jen prázdnou kajutu, v ní pečlivě ustlanou postel a kabát. Po několika dnech moře vyplavilo tělo, které bylo identifikováno jako ostatky Rudolfa Diesela.

Smolný život vynálezce naftového motoru byl uzavřen, smolné dědictví ovšem pokračovalo dál. Namísto milionů za patenty, se kterými počítali, zdědili jeho pozůstalí dluhy astronomických hodnot. Ze světa hojnosti a blahobytu se z hodiny na hodinu ocitli bez prostředků, v absolutní bídě a chudobě.