...která však zčásti stojí na nízké přilnavosti eko-pneumatik a to mnoho řidičů ocenit nemusíPokud jde o ústřední myšlenku, současné modely Mini nemají s původními automobily této značky mnoho společného. Z prostorově úsporných a jednoduchých lidových vozítek se vyvinul módní kult stavějící hlavně na věhlasné historii a designovém odkazu, prostá a miniaturní však tato auta dnes již nejsou a být asi ani nemůžou.Tím nechci vést sentimentální pindy o slavné minulosti, kterou jsem stejně nezažil, jen jaksi postrádám vztah k automobilům snažících se přitáhnout k sobě pozornost barevnými tirádami na karoserii, velkými koly či nálepkami, místo aby svou schopnost okouzlit ponechaly na skutečném talentu.

Proč zrovna tohle zmiňuju v případě Mini s nejslabším motorem? Mějte mě za blázna, ale to, co jsem naposledy zažil na počátku minulé dekády za volantem obyčejného Cooperu s atmosférickou šestnáctistovkou, se mi nyní připomnělo při jízdě v modelu One se základním dieselovým tříválcem.

Prozatím poslední generaci Mini jsme v redakci měli několikrát, nemám proto v plánu věnovat se podrobně i těm stránkám testovaného vozu, které jsou již obecně známé, pár vět k vnitřku si však odpustit nemůžu.Co se mi na interiérech aktuálních britských mini bez ohledu na stupeň výbavy docela líbí, je to, že jsou postavené z mnohem lepších materiálů, než tomu bylo u předchůdců. Opět bych rád podotkl, že mi na měkčených plastech nezáleží, starší verze však nabízely naprosto neadekvátní kvalitu v poměru k ceně, ať už to byl One či JCW.

V čem se hatchbacky Mini navzdory značnému nárůstu vnější rozměrů naopak příliš nezměnily, jsou jejich skromné prostorové podmínky. Na předních sedadlech se v klidu rozloží i dvoumetrová gorila mého formátu, pak se ale vzadu v pohodlí usadí maximálně čivava. Se zavazadelníkem to vyjde nastejno. Zkuste tam dát jednu šestnáctipalcovou gumu a zjistíte, že jinak než na stojáka to nejde a kufr pak máte ze dvou třetin plný (vyzkoušeno).

S nástupem vozu vedeného pod interním označením F56 se pod kapotou poprvé objevily také tříválcové agregáty, za downsizing je však zcela bezvýhradně považovat nelze. Mini pamatuje už i na naftové čtrnáctistovky (z produkce Toyoty), naproti tomu současný dieselový základ z nové řady modulárních motorů má objem 1,5 litru.Tabulkových 95 koní a maximální točivý moment 220 newtonmetrů jako příslib nezkrotné zábavy za volantem nevypadá a i ve skutečnosti občas přijdou chvilky, kdy s plně sešlápnutým plynem marně čekáte na strmější vlnu výkonu, vesměs však jde o více než uspokojivou pohonnou jednotku.

Předně smekám pomyslný klobouk, nakolik účinně se konstruktérům podařilo potlačit pro tříválce přirozené vibrace a hluk. Ve volantu se na volnoběhu lehké chvění sporadicky objeví, při akceleraci však kmitání mizí a mám za to, že bručivý projev motoru není ani trochu rušivý.Mám také rád, když se s autem snadno rozjíždí díky kombinaci progresivně zabírající spojky, správně navolenému převodu jedničky a dostatku síly motoru už při nízkých otáčkách a přesně tohle i navzdory skromnému výkonu One D nabízí. Přesvědčivé je také snadností, se kterou se tříválec vytáčí do čtyř tisíc otáček, a když mu na dálnici necháte dostatečný prostor na rozjezd, cestování rychlostmi 160 až 170 km/h působí jako ta nepřirozenější věc na světě.

Nejlepší na tom všem je, že s Mini One D můžete jezdit kdekoli jako naprostý bezmozek, přesto se se spotřebou vejdete do sedmi litrů nafty na 100 km. Jak je to možné?Nejlepší odpovědí je asi to, co malý naftový Brit dokáže při jízdě konstantními rychlostmi. Nastavte na tempomatu osmdesátku a budete jen nevěřícně koukat, jak si vůz s bohorovným klidem indického fakíra usrkuje dva a půl litru na stovku.

Pokud máte ve zvyku pohybovat se po silnicích svižněji a svůj styl spotřebě zkrátka nepřizpůsobujete, naftové Mini bude beztak s přehledem jezdit za čtyři až pět litrů a to i ve městě. K dosažení papírově udávaného průměru 3,4 l/100 km to bude chtít trochu odříkání, jsem však ochoten věřit tomu, že to protentokrát není jen číslo vycucané z prstu podle NEDC.

Když jsem zmiňoval moderní Mini v kontrastu se sympatickou jednoduchostí původních modelů, ne náhodou jsem se dotkl také kol. Sedmnáctky či o palec větší disky možná nevypadají na dnešních Cooperech špatně, v mnoha případech však zabíjí kvalitu jízdy a ve výsledku svou nervozitou narušují ovladatelnost. One D je tak trochu opačný extrém.Netuším, čí to byl nápad namontovat na úspornou naftovou verzi „zelené žiletky“ se sníženým valivým odporem o rozměru 175/65 R15 a směsí připomínající svou konzistencí hokejový puk, jedni však budou tuhle volbu vynášet do nebe, zatímco ostatní s nepochopením zakroutí hlavou.

Jestliže si Mini představujete jako přerostlou motokáru s nekonečnou zásobou mechanické přilnavosti, ve One D přeji hodně štěstí v první zatáčce. Pravdou totiž je, že tyhle konkrétní eko-nesmysly téměř vůbec nedrží ani na suchém asfaltu a už při náznaku oblouku piští jako holčičí převlékárna navštívená myší.Na čemkoliv jiném by to asi bylo s prominutím o hubu, ale v Mini ve spojení se skvěle naposilovaným, spíše tužším řízením a neutrálním nezáludným podvozkem je to prostě sranda na kolečkách. Tahle mrška se umí s přehledem a elegancí přenést přes ty největší nerovnosti stejně jako zatáčkami, tomu asistují solidní brzdy a pořád si můžete hrát na hraně a přitom k tomu ani nepotřebujete koule, protože se tak pořád děje v relativně nízkých rychlostech.

Nepředpokládám, že by tato koncepce mohla oslovovat nějak zvlášť široké publikum, sám ji však (k mému vlastnímu překvapení s ohledem na dieselový tříválec pod kapotou) považují za řidičsky uspokojivou a zábavnou.Čím to ale Mini poněkud zazdilo, je tradičně cena. Drahým Cooperům či JCW docela rozumím, jsou rychlé, snaží se vypadat atraktivně, lákat spoustou výbavy a apelovat hlavně na tu část mozku, která by si musela výraz racionalita najít v slovníku cizích slov.

Mini One D však v krémově bíle barvě a na svých malých úzkých kolech vypadá tak trochu jako účastník výběrového řízení pro fleet výrobce jogurtových nápojů. Nevykládejte si to špatně, ten vůz je podle mě skvělý a doufám, že to tak z výše uvedených řádků vyznělo, ale dát přes půl míče za základ je zkrátka příliš.