Fádní je přesně to slovo, které vás uvnitř Mini rozhodně … nenapadne. Interiér má šmrnc a ve velkém kombinuje kružnice a dalších křivky. Podle pravítka tady není snad ani ručička otáčkoměru, který je, jak jinak, v kulatém budíku. Pohybuje se mimochodem společně s nastavitelným volantem. A takových parádiček je interiér Mini plný.
Protože se ale bavíme o automobilce, kterou má pod svými křídly BMW, je druhým dechem nutné vyzdvihnout jeho kvalitu. Materiály a slícování si v ničem nezadá s mnichovskými modely a stěžovat si nebudete ani na nedostatek vymožeností - nechybí tady iDrive (ovšem s rozvernější grafikou a vtipnými popisky), slušně hrající rádio či head-up displej.
Na rozdíl od klasického Cooperu už můžete někoho posadit na zadní sedadla bez obav, že bude nutné přistoupit k amputaci dolních končetin. Vzadu je poměrně dost místa, a to především díky prodlouženému rozvoru, který je na milimetr stejný jako u posledního Countrymana. Od něj se zásadním způsobem liší provedením zadních dveří, které jsou dvojité jako u dodávky.
Zpočátku mi to přišlo jako perfektní odkaz na historický model a příliš jsem nechápal, proč by to mělo být nějak zvlášť nepraktické, po týdnu soužití už to ale chápu. Dveře se sice dají otevřít dálkovým ovládáním, pokud ale stojíte v řadě, riskujete, že jimi označkujete auto za vámi. A když do kufru začnete dávat tašky, označkujete k tomu taky svoje čelo. Několikrát se mi totiž hlavou podařilo narazit do spoileru, který výrazně prodlužuje střechu auta. Au.
Písmeno S na víku kufru, ke kterému není připojeno písmenko D značí, že tu máme čest s benzínovým dvoulitrovým turbomotorem. Má 192 koní, 280 Nm a v kombinaci s pohonem všech kol a automatickou převodovkou slibuje stovku za rovných 7 sekund. Osobně bych tipoval o pár desetin horší hodnoty, ale to jen kvůli tomu, že se spoléhám čistě na svůj dojem. A na tom se do jisté míry podepsalo i to, že je Clubman poměrně tichý, zatímco převodovka tam sází jednu rychlost za druhou.
Testovaný kousek rozhodně postrádal pádla pod volantem. Ne že by snad osmistupňová automatická převodovka řadila špatně, to vůbec ne, jakmile se ale budete chtít s autem projet a vyplavit do krve trochu opojného adrenalinu, budou vám chybět. Sekvenční řazení voliče převodovky má naštěstí logické uspořádání, takže od sebe podřazujete a k sobě řadíte nahoru.
A spotřeba? Tady máte další důkaz, že downsizing ne vždy funguje. Dvoulitrový motor je totiž úspornější než předchozí šestnáctistovka. S autem se dá naprosto bez problémů jezdit okolo osmi, devíti litrů. Svižnější tempo už na palubním počítači sice vykouzlí dvouciferné hodnoty, ale to jsou přesně ty chvíle, kdy se spotřeba neměří na litry, ale počet úsměvů za volantem.
K jízdnímu projevu poslední generace Coopera jsem si cestu zatím nenašel, Clubman se mi ale zalíbil poměrně rychle. Hádal bych, že to celé vězí v prodlouženém rozvoru, který autu dodal značnou stabilitu. Tam, kde klasický Cooper jankovitě poskakuje, je Clubman o poznání jistější.
Na výjezdu pak skvěle zužitkuje pohon všech kol, jakékoli, byť jen letmé sklouznutí zádě, byste ale čekali marně. Na suchém asfaltu je auto maximálně neutrální, něco jiného to možná bude na mokru nebo na sněhu, stabilizace se totiž dá kompletně deaktivovat. Schopnost tlumit nerovnosti je na osmnáctipalcových kolech slušná, na poměry Mini dokonce velmi slušná, tu a tam vás ale trochu naklepe. Na oplátku vám nadělí minimální náklony karoserie a minimální nedotáčivost.
Nejlepší aktuální model od Mini? Rozhodně nejlepší, s jakým jsem v poslední době jezdil. Zahýbat s tím může už jedině nový Countryman, který disponuje stejným rozvorem a je zase o kus modernější. Pokud se vám Clubman líbí i s jeho netradičním kufrem, za domem máte svoji oblíbenou okresku a neotáčíte třikrát každou korunu, budete s ním nadmíru spokojeni.
