Už ani nevím, kolikátý přesně jsem byl v posledním klání s Mazdou MX-5. Stačí vědět, že jsem skončil někde v polovině výsledkové listiny nějakou sekundu, sekundu a půl za vítězem.

Nemyslím si, že by to bylo neznalostí tratě nebo auta. V Česku je závodních okruhů pět a půl a člověk by musel mít Alzheimera, aby si je po pár návštěvách nezapamatoval. A Mazda MX-5? Ta si toho nechá líbit opravdu dost a klepne vás přes prsty až když uděláte nějakou kardinální hloupost. I tak vám skrze upovídaný volant jen jemně naznačí, že by bylo fajn přestat jezdit jako pitomec.

Problém vězí někde jinde. Už nevím kde a jak zrychlit. Na plyn jdu co trakce zadních pneumatik dovolí, trať vymetám od kraje ke kraji a na brzdy jdu co možná nejpozději. Poměrně úspěšně se mi daří vyvarovat fatálních chyb, ale ukrojit pár vteřin z času se mi zoufale nedaří. Nanejvýš stáhnu několik desetin, jenže tohle není jízda pravidelnosti, ale závod proti stopkám.

Příště mám v plánu vzít s sebou telemetrii a rovnou na místě zjistit, kde tolik ztrácím. To je příjemná výhoda moderní doby, v dobách Stirlinga Mosse nebo Steva McQueena jste se s talentem řidičského boha museli narodit, nebo si to tvrdě oddřít. Teď stačí jednoduchá aplikace do mobilu, v lepším případě profesionální telemetrie a hned víte, kde leží ten zakopaný pes. Jasně, už to tolik není o řízení, jako spíš o těch brýlatých týpcích od počítačů, kteří vám řeknou "tady by to chtělo o desetinu vteřiny dřív na plyn a o dvě desetiny později na brzdy", ale na to už se historie motorsportu neptá.

Mám však obavy, že cesta k vavřínovému věnci musí začínat úplně někde jinde. V hlavě. Pusťte si video, kde Walter Röhrl vodí Audi S1 po klikaté okresce, kde se normálně jezdí padesát a pochopíte, kam tím mířím. Jsem totiž přesvědčený o tom, že každý profesionální závodník musí být tak trochu blázen bez pudu sebezáchovy. A tady vám žádná telemetrie nepomůže. Ani mně ne.