Všechno to začalo někdy po šesté hodině ráno, kdy mne probudilo burácení jako při náletu. Vždyť mi také kolega Ondra právě před okno přistavil takový Messerschmitt na kolech. Na oplátku ho odvážím na letiště, takže se mi ranní vstávání zatím docela vyplácí. Pokud se vzbudili i moji sousedé, tímto se jim omlouvám. Říkal jsem mu, ať je slušného vychování.

Abych se dostal k jádru problému, vezmu to oklikou. Tento půl rok byl u nás v redakci zatím skutečně automobilově plodný. Měli jsme spoustu dobrých obyčejných aut, hothatchů a také silných zadokolek. Jenže pokaždé, když se mi nějaká dostala pod ruce, něco tomu chybělo. Nazval bych to absencí trakce.

Když jsem jezdil o jednom víkendu silným korejským kupé, přesně ve chvíli, kdy jsem ho jel vrátil, začalo sněžit. Celý víkend nic, všude naprosté sucho, a to byla polovina ledna. Naposledy mne potkala stejná smůla s jedním mnichovským atmosférickým osmiválcem. Opět začalo pršet přesně ve chvíli, kdy jsem ho vracel. Možná je to tak vlastně lepší...Jenže to, co mi Ondra postavil před dům, má velký, dvakrát přeplňovaný osmiválec, pohon zadních kol a stahovací střechu. Při vší slušnosti, kterou si chci zachovat, bych to popsal jako postřelenou samici vepře domácího. Jak celý rok volám po ztížených trakčních podmínkách, teď bych dal jmění za trochu slunečních paprsků.

Jednak z důvodu, abych se nezabil a nevystavil se celoživotnímu splátkovému kalendáři v hodnotě většího domku (to by mi už vlastně bylo jedno), a zadruhé, ta střecha by už potřebovala trochu protáhnout. Pomalu už začíná přirezávat ke zbytku auta.

Kam se jenom podělo to globální oteplování? No nic, tak snad abych přestal žvanit a šel trochu ohřát naši planetu. Co si člověk neudělá sám, to nemá...