V médiích se o tom diskutovalo, určitě jste to zachytili: rakouský soud rozhodl, že průměrné měření je v Rakousku zakázané, a odůvodnil své rozhodnutí faktem, že takový druh měření rychlosti není nikde v zákoně dovolen. Pochopitelně se hned objevily názory, zda tomu v ČR ve skutečnosti není podobně anebo nejlépe stejně.
Co se naší právní úpravy týče, je rozhodující ust. §79 odst. 8 zákona o silničním provozu, které stanoví:“K měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie; obecní policie přitom postupuje v součinnosti s policií.“
Z tohoto ustanovení plyne, že meřit rychlost vozidel a předávat případně takto získaný důkazní materiál pro účely správního řízení smí jen tyto dva subjekty. V nedávné době se definitivně vyjasnila skutečnost, že soukromé subjekty měřit rychlost nesmějí, resp. takový důkaz nelze ve správním řízení použít, u systémů průměrného měření tedy bude zejména podstatné, aby byly provozovány buď Policií ČR anebo obecní (městskou) policií. Pokud by takový systém provozoval soukromý subjekt a takto získané záznamy pak předával obecním úřadům k projednání, nebylo by z toho možno vyvodit postih.
Prvním nutným předpokladem oprávněnosti průměrného měření je tedy skutečnost, že je takové průměrné měření provozováno shora uvedenými subjekty.
Jak plyne z citace ze zákona, není způsob měření rychlosti nijak blíže specifikován. Nikde proto není stanoveno, jak přesně mají policie a obecní policie postupovat, resp. jakých technických prostředků lze použít. Z toho plyne, že současně používané technické prostředky jsou zákonem zásadně povolené, tj. radar, úsekové měření, laserový měřič apod.
Jedním z argumentů proti úsekovému měření byla skutečnost, že přestupkem se rozumí překročení pouze nejvyšší dovolené rychlosti a nikoli rychlosti průměrné a že pokud úsekové měření nezjistí ono překročení nejvyšší dovolené rychlosti, ale pouze překročení průměrné rychlosti, tak se nejedná o přestupek. Takový závěr je ovšem nepřesný.
Jak z povahy průměrného měření plyne, překročí-li řidič v úseku v průměru dovolenou rychlost, musel jet nejméně onou průměrnou rychlostí. Pokud je průměrná rychlost vyšší než nejvyšší dovolená, musel řidič překročit nejvyšší dovolenou rychlost nejméně ve výši rychlosti průměrné. Z toho plyne zjištění, jaké muselo být nejnižší překročení nejvyšší dovolené rychlosti a tak i možnost sankce. Tento argument proto použít nelze.
S ohledem na shora uvedené lze proto průměrné měření napadat toliko v souvislosti s tím, kdo systém měření provozuje. Pokud jej však provozuje obecní policie nebo Policie ČR a pokud uvedené zařízení splňuje technické standardy (např. je pravidelně kalibrováno), nelze použitelnost takto získaného důkazu napadnout.
JUDr. Tomáš Beran
