Motor s kompresorem, charakterní zvuk a dokonalý podvozek...
Jestli vám motorová paleta dnešních aut připadá nudnější než šeď, kompresorem přeplňovaný šestiválec vám vrátí barvy do života. Jeho podmanivě zastřenému zvuku, který je víc retro než temná noirová detektivka, okamžitě podlehnete a zvyšování frekvence sice vzdáleného, ale rozpoznatelného kvičení kompresoru, vás bude neskonale bavit. Zcela návyková je okamžitě dostupná síla v nízkých otáčkách, protože na kompresor nemusíte čekat, než se nadechne, a nekonečně zábavné je téměř telepatické spojení mysli s plynem, kdy k vyvolání přetáčivosti stačí jen polechtat pedál.
Při pohledu na překrásná, ale absurdně velká kola mne jímala hrůza, že tu funkce opět ustoupila formě, jaké ale překvapení, že to nějakým záhadným způsobem funguje. Vůbec bych se nedivil, kdyby v tlumičních místo oleje proudila krev jednorožců nebo nějaká jiná vzácná tekutina, protože způsob, jakým podovozek pobírá nerovnosti, je pro mne naprosto nepochopitelný. S jakkoliv rozbitou silnicí v libovolné rychlosti se vypořádá zcela suverénně, nikdy ani na okamžik nezaváhá a zůstane stabilní.
V žádném případě však není vyměklý, naopak jeho tuhost neustále cítíte takovým tím jemným natřásáním, ale nikdy mi to nepřišlo nepohodlné. Mechanické přilnavosti má také dostatek, a přestože se při prvotním nasměrování do zatáčky podvozek mírně žvýkne, díky ostrému a přesnému řízení, ačkoliv dost přeposilovanému a tedy nepříliš komunikativnímu, se auto krásně vede stopou. Dokonalé vyvážení, při kterém na obou koncích auta cítíte hmotu a sebe jako středobod otáčení, tolik typickou vlasnostnost sportovně střižených sedanů s pohonem zadních kol, je pak samozřejmostí.
