Horší je to však s výhledem dozadu, kterému překáží dvojité zadní okno, resp. předěl mezi oběma skly. Díky svažující se střeše není ani místa nad hlavami zadních cestujících zrovna mnoho. Při nastupování a vystupování si navíc po prvním úderu do hlavy vzpomenete na slavnou hlášku z filmu Vrchní, prchni: "A jak se tam do toho vlastně leze, prosím vás? Jako za kulomet, paní. Přikrčit a mírně zaklonit."
Pokračovat však mohu už jen pozitivy. Pozice za volantem je příkladná, volant si můžete široce nastavit a ergonomie ovladačů je promyšlená. I kvalita zpracování a výběr materiálů jsou na úrovni. Graficky pěkné a hlavně přehledně uspořádané jsou i digitální budíky, které s přepnutím do sportovního režimu změní motiv. Jinak se uvnitř příliš velkých designových výstřelků nedočkáte. Zajímavé je spodní rameno volantu nebo nezvyklá textura palubní desky. Jinak ovšem Hyundai Ioniq také uvnitř vypadá jako běžné auto.
O pohon se stará atmosférická šestnáctistovka v kombinaci s elektromotorem. Benzín přeměníte ve 105 koní a 147 Nm, elektřinu pak ve 44 koní a 170 Nm, přičemž systémový výkon činí 141 koní. O celkovém točivém momentu se automobilka v technických datech nezmiňuje, nicméně elektromotor, jak je již zvykem, hezky doplňuje spalovací motor v nízkých a středních otáčkách. Ve vyšších rychlostech ovšem Ioniqu trochu dochází dech. Svižný pohyb ve městě zvládá s přehledem, mimo město nebo na dálnici už ale potřebujete odhodlání k předjíždění. Důležitým poznatkem je, že pohonná jednotka je za všech okolností dobře odhlučněná a o benzínovém motoru téměř neuslyšíte. Také dvouspojková převodovka (CVT, jak bývá zvykem, nehledejte) pracuje velmi nenápadně, ale dobře.
Co ztrácejí oba motory na dynamice, to dohánějí výbornou spotřebou. Oficiální údaje hovoří o 3,4 litru ve městě, 3,6 litru mimo město a opět 3,4 litru kombinovaně, to však platí pro 15" kola. Sedmnáctky, které obouvalo i testovací auto, si řeknou o 3,9 l/100 km ve všech třech režimech. Alespoň papírově. Skutečnost ovšem není o mnoho horší. Celý týden jsem zvládl jezdit za 5,5 l/100 km, a to nikterak úsporným tempem. Naftový kompakt by to těžko zvládl lépe. Navíc krátká dálniční vložka limitní rychlostí se spotřebou vůbec nepohnula. Klidně tak zvládnete ja jednu nádrž více jak 800 km.
Od hybridu budete čekat spíš umírněné jízdní vlastnosti zaměřené hlavně na pohodlí, jaké příjemné překvapení vás ale čeká, když střihnete první zatáčku. Od lehkého a nepříliš citlivého řízení sice nemůžete čekat vtažení do děje, ostatně pořád je tohle auto zaměřené spíš na snadné ovládání po městě, schopnosti podvozku ovšem překonají vaše očekávání. Auto je obratné, poslouchá povely volantem, působí lehčím dojmem než hmotnost 1445 kg napovídá a snadno se nechá vyprovokovat k přetáčivosti.
Klikatou cestu před vámi tak nemusíte protrpět, ale můžete si ji dokonce vychutnat. Hyundai Ioniq však nezapomíná ani na komfort. Pohodlný je dost na to, aby vás při běžné jízdě neobtěžoval přenášením rázů či pazvuků, ačkoliv s některými nerovnostmi si poradit neumí - třeba kanalizační poklop ucítíte pořádně. Jinak drobná zvrásnění či dokonce dlažební kostky, po kterých tohle auto bude jezdit často, filtruje podvozek s přehledem.
Aniž bych se chtěl stavět na kteroukoliv stranu v žabomyší válce "českých" liftbacků, musím uznat, že Hyundai Ioniq má minimálně v jednom skutečně navrch. Škodovce totiž hybrid chybí a tohle je navíc opravdu dobrý hybrid. Vypadá zajímavě, přitom dostatečně normálně, uvnitř panuje příjemná atmosféra, praktičnosti nabízí akorát, nečekaně dobře jezdí a hlavně opravdu za málo.
Jedinou výraznou chybou Hyundaie Ioniq tak zůstává ambiciózní cena, kterou budou stále ochotní akceptovat jen zarytí fanoušci ekologie. Za 700 tisíc korun, navzdory slušné základní výbavě, je Hyundai Ioniq stále dost drahý na to, aby mohl smysluplně bojovat se zavedenými naftovými hatchbacky a liftbacky. Přitom musím uznat, že je mnohem příjemnějším autem na každodenní ježdění.
