Kompaktních crossoverů je v posledních letech téměř nepřeberný výběr. Jedním z nejstarších zástupců vzkvétající kategorie je Honda HR-V, jejíž první generace přišla na trh na konci minulého tisíciletí. Je překvapením, že se v současnosti prodává teprve generace druhá, jejíž poslední modernizace přišla s rokem 2019.

Dlouhá desetiletí, kdy japonská auta nabízela obyčejný funkční design, jsou dávno pryč. Značky ze země vycházejícího slunce v posledních letech vsází na nepřehlédnutelné ostré tvary, jejichž prvky můžeme najít i na karoserii modernizovaného HR-V. Na rozdíl od některých jiných designérských výstřelků se menší crossover od Hondy drží při zemi. Designéři se rozhodli nic nepřehánět a zkombinovali ostrost s jednoduchými tvary. Výsledek je líbivý a jedním z hlavních prvků jsou skryté kliky zadních dveří. Pětidveřová karoserie se z dálky může zdát jako třídveřová.

Honda však prodává HR-V pouze v pětidveřové verzi. Zvnějšku HR-V působí malé, obzvlášť v tmavém šedém odstínu laku, ale uvnitř se nachází úplný opak. Musím uznat své překvapení, protože v interiéru je opravdu hodně místa. Testovaný exemplář vybavený balíčkem výbavy Sport je čalouněný do kombinace vínové kůže a černé látky, čímž vzniká útulný dojem. Líbí se mi minimum viditelných plastů, protože je čalouněná i horní část dveří. V jinak povedené ergonomii interiéru mi naopak vadí krátká loketní opěrka.

Pozice za volantem je vysoká a občas mám dojem, jako kdyby HR-V bylo větší než skutečně je, což evokuje velký vnitřní prostor. Rozmístění ovládacích prvků je šikovné, ale dojem z ovládání vozu kazí zastaralý infotainment. Nevzhledná grafika není největším problémem, kterým je pomalá odezva. 

Ve chvíli, kdy před jízdou zapomenete odsouhlasit tradiční hlášení o tom, že byste si neměli nechat odvádět pozornost, stane se nežádoucí. Infotainment se neaktivuje až do okamžiku, kdy si na něj při jízdě vzpomenete a dvěma potvrzeními se dostanete do nastavení navigace. Až se mi v hlavě probouzí myšlenka: „Odvádíme vaší pozornost, abychom se ujistili, že si nenecháte odvádět pozornost.“

V uživatelském rozhraní infotainmentu má Honda co dohánět, ale konkurenční značky by se od ní naopak měly naučit výborným jízdním vlastnostem. Tohle Japonci vždycky uměli. V automobilové historii se Honda proslavila svými točivými atmosférickými motory, jejichž duch se nachází i v současném HR-V.

Turbodmychadlem přeplňovaný zážehový čtyřválec 1.5 VTEC TURBO disponuje hnací silou o 182 koních a 240 newtonmetrech. Maximum točivého momentu je k dispozici už od 1 700 otáček za minutu, takže HR-V nemá problém jezdit v „podtočených“ otáčkách. Dokonce k tomu nabádá dekorativní rámeček centrálního rychloměru, který se při otáčkách vhodných pro nízkou spotřebu zabarvuje zeleně.

Výkonná patnáctistovka má hodně elánu do života a v praxi se s ní jezdí velice příjemně. V nízkých otáčkách má hodně síly, kterou doplňuje jadrným zvukem. Ocenit musím i svižnou reakci na plyn, jež dovoluje snadné podřazování s meziplynem.

Přestože si Hondu HR-V můžete pořídit i s převodovkou CVT (plynule proměnitelný převod), z vlastní zkušenosti musím doporučit klasický šestistupňový manuál. Řadicí páka s hliníkovou hlavicí má krásný mechanický chod v kulise, zpřevodování je přiměřeně dlouhé a řazení je přesné. Zaujala mě i zpátečka, která se řadí od sebe a dozadu bez jakékoliv pojistky.

Jízdu v přeplněných městech usnadňuje řízení s dlouhým převodem, které se dokonce snaží přenášet informace o dění pod předními koly. Na rozdíl od evropských konkurentů z koncernu Volkswagen není řízení přehnaně přeposilované, takže díky lehké tuhosti nepůsobí mrtvým dojmem.

Nestrádá ani skvěle navržený podvozek, k jehož nápravám jsou připevněná osmnáctipalcová kola obutá do pneumatik s běžným profilem. Kombinace houpavého naladění podvozku a vhodně zvolených kol zajišťuje, že je HR-V velmi pohodlné. Dokonce jsem se s ním zkusil projet na rozbitých okreskách okolo Prahy a musím říct, že jsem příjemně překvapený, protože nepřenáší znatelné rázy do interiéru. 

Ačkoliv velké náklony karoserie mohou budit nejistotu v zatáčkách, jedná se o pouhý dojem. Když jsem ve svých pocitech vyfiltroval možná rizika, zjistil jsem, že podvozek má stále dobrý kontakt s vozovkou a odvádí práci na výbornou. Bylo by pro mě hořkým zklamáním, kdyby tomu bylo jinak, protože podvozky jsou něčím, co inženýři z Hondy vždy uměli.

Když se zamyslím nad výsledným verdiktem, slabé stránky modernizovaného HR-V jsou něčím, co trápí více japonských automobilek. Zastaralý infotainment nedokáže udržet krok s pokročilejší evropskou konkurencí, ale je něčím, co dokážu přehlédnout. V hezké karoserii HR-V se totiž ukrývá typicky japonská povedená technika, která umí udělat malý řidičský zážitek i z každodenní jízdy z práce. Nakonec musím uznat, že je Honda HR-V skutečně dobré auto.