Každý z nás má dojem, že je normální. Nemáme diagnózu, nemáme nemoc. Když se však potkáme s lidmi a hlavně s dětmi s postižením, začínáme si diagnózu pomalu instalovat. Diagnózu „nevím, co s tím“. Možná je to tím označením, tím slovem postižení. Nebo tou neznalostí, absencí zkušenosti.
Každopádně s tím neumíme pracovat. Tak jsme si řekli, že parta drsných motorkářů a „jiné“ děti mohou znamenat slibný začátek rozvoje „jak na to“. Jak lidem ukázat, že Downův syndrom nebo autismus jsou jen obyčejné odchylky. Kdo z nás nějakou nemá? A tak do kufrů s nezbytnostmi balíme i vlajku Komunitního centra Motýlek. Centra, které dává šanci dětem s postižením žít plnohodnotný život.
Cestou necestou po jedenácti státech navštívíme mnoho rodin s dětmi a poprosíme je o podpis na naši zástavu. Tu vám na konci května přivezeme domů.
