Žádná šeď, žádný beton. Opravené bulváry bez zbytečných okázalostí navozují příjemnou atmosféru. Žádná propaganda, žádná zbytečna masáž. Stavíme na oběd a užíváme klidný cvrkot metropole. Po baště míříme na ambasádu, kde nás čeká vřelé přivítání. Velvyslanec je charakter. Má taky bavoráka a taky s vlaječkou. Sice neřídí, ale to se časem poddá. Nevím proč, ale na cestu jsme dostali krásnou lahvinku s brandem Minsku. Měli však rozum a dali nám ji prázdnou.
Skrz město jsme propluli se smutkem v srdci. Je tu opravdu mnoho lákadel. Snad příště. Po pětistech kilometrech jsme na hranicích. Bělorusové nás drží asi hodinu, ale nakonec nás s úsměvem pouští dál. Naší velikou radost u polské hranice schladí nekompromisní celník, který nás polsky posílá někam zpět. Když to zkouším, chytá mě další arogantní celník, který mně chce vnutit, že jsem blbec, který ztratil orientaci a jede zpět do Běloruska.
Po důrazné výměně názorů mě posílá zpět. Kluky už taky chytli a vysvětlují, že máme stát jen o pět metrů dál u svíticí bludičky, která má být semafor. Jsme v pruhu pro obyvatele EU, tak předpokládáme kvapné vyřízení. Plápolákům se však hlavou honí něco jiného a kysneme tu další hoďku. Nakonec nás pouští.....domů. Je to paradox. Byla to nejhorší a nejdelší procedura ze všech přechodů na naší dlouhé cestě. Holt vítejte v EU. Po dvaceti kilometrech stavíme u motelu Pajero a to na doporučení zaměstnanců minského konzulátu. Díky dámy a pánové. Chytlo nás to, zůstali jsme tu dva dny!
