Když se po půl hoďce ocitneme opět u našeho hotelu, začneme nadávat. Leo je sice řidič s dvacetiletou zkušeností, ale když rozdávali orientaci, tak chyběl. Za městem jedeme dopředu a dáváme chlapcům vale. Silnička nás zavede opět do hor, kde se příjemně kroutí. Kochám se a v ostré levé zapomínám, že žlutá čára je sviňa a tancuji valčík. Dezi za mnou huláká, ať už neblbnu nebo dostane infarkt. Tak slibuju a neblbnu. Projíždíme rekreační oblastí, kam si jezdí Číňané oddychnout po kolektivní dřině. Je na ně asi zima, neb tu nikdo není.
Městečka duchů s architekturou Špindlerova Mlýna působí divně. Všude je naklizeno, nově natřeno, ale nikdo tu není. Naše silnička přechází v krásnou novou silnici. Nádherný asfalt a dlouhé táhlé zatáčky nám dělají radost. "Co to je? Brzdíme , brzdíme! Stojíme!!!" Huláká náčelník do interkomu. Koukám klukům přes ramena, co se to děje. Moc tomu nerozumím. Před námi je les keřů.
Bez varování skončil nejenom asfalt, ale i cesta. Žádné stavební stroje, žádný ruch pokračujících prací. Plány dostali jenom sem, tak to úhledně zakončili, svodidla ustřihli a vše citlivě zakomponovali do přírody. Děláme pár fotek a jedeme zpět 20 km po téhle silnici do nikam. Po napojení na naší klikatku, sestupujeme do rozlehlé planiny, kde projíždíme nové města a zase bez lidí. Vypadá to tu, jak ze scifi filmu.
Speciál: Expedice Fullgas 2015
Jimmy nám později vysvětluje, že to je následek realitního boomu. Developeři vystvěli celá města, ale nikdo do nich nechce. Až z toho mrazí. Na některých místech se ke slovu hlásí příroda, která to tu stejně jednou zbaští. Do cíle dorážíme po setmění. Dáváme rychlou večeři a mizíme v pelechu. Zítra nás čeká 500 km, tak musíme nabrat síly.
