Dáme si pro začátek takový malý kvíz. Jaké je maďarské národní jídlo? Správně, segedínský guláš. A jaké je maďarské národní pití? Správně, tokajské víno. A jaké je maďarské národní auto? Správně, Suzuki Swift.

To auto je prostě všudypřítomné. Bodejť by ne, když se v Maďarsku dlouhá léta vyrábělo a dodnes je to jeden z nejlevnějších způsobů, jak nechodit pěšky. Maďaři ho prostě milují. A protože jsem ze tří čtvrtin Maďar, měl bych ho mít také rád.

Až na to, že to má jeden háček. Tenhle Swift se už v Maďarsku nevyrábí, ostatně už od minulé generace, do Evropy se totiž dováží z Japonska.

Mně je to ale celkem fuk, protože mi tenhle prcek přirostl k srdci. Proč?

Jednak svým vzhledem. Já mu říkám Mini z Wishe. A myslím to v dobrém. Ne, vážně, nový Swift tak trochu vypadá jako levná kopie Mini. A svým pojetím je možná i věrnější duchu jednoduchého a levného auta pro masy než samotný originál.

Suzuki Swift je na pohled prostě milé, sympatické autíčko. Má celkem roztomilý kukuč a s tím podivným výřezem kapoty vypadá trochu jako ošklivé velrybí mláďátko. Počkat, vždyť všechna mláďátka jsou přece krásná…

Pravdou je, že ne každému se nový Swift líbí. Já ho vyloženě nepovažuji za krásný, ale baví mě, že je trochu jiný, přitom není úplně nevkusný. Zezadu má zase takový nabroušený postoj, i když úzké gumy ihned prozradí, že to není žádný ďábel.

Ale ďáblík to je. S tříválcovou jedna-dvojkou pod kapotou a manuálním pětikvaltem (dneska už trochu oldschool, ale můžete mít ještě CVT) totiž docela upaluje.

Výkon 60,9 kW (v techničáku je opravdu i těch devět desetin), tedy 83 koní, a točivý moment 108 Nm vám tep možná nezvýší, ale také se nadře s pouhými 919 kg!

Ježiš, jak dlouho už jsem neřídil (kromě svých vlastních) takhle lehoučké auto. V dnešní době obtloustlých (a po střechu vybavených) novinářských aut je to úplné zjevení.

Díky nízké hmotnosti je nový Swift nejen celkem čiperný, ale také velmi úsporný, čemuž trochu pomáhá i mild-hybridní technika. Když se trochu snažíte, po městě sežere jenom 4,4 l/100 km benzinu, což je také oficiální průměrná spotřeba. Dálniční tempo si řekne jenom o tři desetinky navíc!

Hlavně ale hezky jezdí! S tímhle autem objevíte, co je to ryzí radost z řízení. A že k tomu, abyste se za volantem skvěle bavili, nepotřebujete hromadu výkonu.

Stačí poddajný, trochu rozkymácený podvozek, který si nechá líbit i rozbombardované české okresky. Tak akorát vyvážené řízení s tenoučkým volantem, který skvěle padne do ruky. Normální, žádná fancy designová hlavice řadicí páky, jejíž chod v kulise je mechanicky poctivý a hutný.

Jenom do zatáček nesmíte moc zostra, jinak se neutrální vyvážení podvozku ihned promění v dosti hlubokou nedotáčivost. Od takhle lehkonohého čertíka byste očekávali, že se do asfaltu víc zakousne. A čtyřkolka, kterou můžete přiobjednat, tomu nepomůže. Problém vězí spíš v ekologických pneumatikách.

Jinak je Swift prostě takové to normální auto ze staré školy.

Trochu oldschool je to i uvnitř. Jednak to tu zavání levným odérem lepidla, jednak design není žádný adept na Red Dot Award. Ale neuráží mě to. Všechno je jednoduché, přímé, účelné. A drobné rozbití dominantní černé v podobě bílého plastového obložení dveří a palubní desky před spolujezdcem mírně osvěžuje atmosféru.

Hlavní však je, že budíky jsou jasně čitelné s hezkými červenými rafičkami a displej palubního počítače nevypadá jako vytažený z kalkulačky, ale hezky zapadne do celkového designu přístrojové kapličky. Multimédia mají zase hravou, barevnou grafiku a klimatizaci pořád ještě ovládáte čudlíky, i když klasický „sporák“ by byl ještě lepší, protože tlačítka jsou dost titěrná.

Jestli mi něco vadilo? Chyběla mi loketní opěrka, kterou bych v nejvyšší výbavě za 440 900 korun prostě čekal. A vypínání „buzerátoru“ dodržování rychlosti je přes tyčinku ovládající palubní počítač zdlouhavé. Vždyť je tu několik záslepek fyzických tlačítek, tak proč jedno nemůže obsluhovat tuhle funkci?

Swift není uvnitř nijak zázračně veliký, pořád je to prcek hlavně do města, ale vepředu si na prostor stěžovat nebudete. Vzadu se dva dospělí na kratší vzdálenost také svezou bez protestů a isofixy na zadní lavici trefíte s přehledem napoprvé. Kufr o objemu 265 litrů je zase tak akorát na nákupy.

Do Pařížské pro novou kabelku s ním asi nevyrazíte, já jsem se ale ve „fejkovém Mini“ vůbec nestyděl. Hezky jsem se svezl a hřálo mě u srdce, že pořád ještě někdo vyrábí normální, poctivá, obyčejná auta, která si na nic nehrají a dělají hlavně to, co mají.