Velkou křivdu ovšem puristé mohou pociťovat pod kapotou. Dodnes nemůže spousta lidí automobilce odpustit, že už nenabízí jediný znělý atmosférický šestiválec, vážně ale za něj musíme truchlit? Za třílitr v minulé generaci občas také uroním slzu, ale ještě starší dva-osmička mne příliš nevzrušuje. Je to výborný motor, nevykládejte si to špatně, má skvělou odezvu na plyn danou benevolentními emisemi, a hutně graduje s rostoucími otáčkami, ale působí trochu obyčejně. Prostě si v 5300 otáčkách odkroutí to svoje, v šesti tisících odpíchne šichtu ve fabrice a při 6500 definitivně usne v gauči s pivem v ruce. Zkrátka za ničím se příliš nehrne a postrádá sladkou tečku, kvůli které stojí za to vytáčet jej k výšinám. Autu ale propůjčuje velmi svižnou hybnost, která i dnes bohatě stačí. A jak teprve musela znít stovka za 6,9 sekundy tehdy...

Jestli se ovšem na něčem projevil zub času nejvíce, pak na způsobu, jakým starší auto jezdí. Místy jej trápí vůle, jak v uložení podvozku, tak ovládacích prvcích, což je po více jak dvaceti letech provozu pochopitelné. Působí vyměklejším, unavenějším dojmem, ale i přes všechny vůle je cítit, jak všechno za časů největší slávy fungovalo. Podvozek se víc houpe a naklání, ale hezky drží stopu a přenos hmotnosti trvá týdny, což je ideální do začátků se zadokolkou. Řízení je pomalejší, ale po celou dobu konzistentní a plné citu, řazení by potřebovalo seřídit, ale za vyviklanými táhly cítíte mechanickou přesnost, a všechny pedály mají vyvážený a dlouhý chod. Mezi zadními koly pak samozřejmě nechybí příplatkový samosvorný diferenciál, který by k plnému využití potenciálu potřeboval trochu početnější stádo koní, ale o to tu vlastně ani tak nejde. Všechno je tak hezky sladěné do jednoho celku, nic nevyčnívá, ani nezaostává, prostě se tohle auto moc hezky řídí. Existuje jen málo starých aut, která vám otevřou hranice nepoznaného a dají tolik důležitých lekcí v řízení.