Auta jsou všeobecně jedním z nejdražších koníčků vůbec, pokud máte navíc ještě ambice závodit, velmi rychle vystřízlivíte do reality. Sen o závodění se mnoha lidem rozplyne přesně ve chvíli, kdy zjistí, kolik tahle zábava skutečně stojí peněz.

Existují ovšem způsoby, jak si užít dost zábavy, zažít atmosféru a napětí skutečných „velkých“ závodů a přitom udržet náklady v rozumných mezích, které si může dovolit každý. Na tyhle závody miliony nepotřebujete, ale klidně odjedete závod za průměrný plat. Včetně auta. A náklady můžete navíc rozdělit mezi víc lidí.

Řešení odvěkého problému „levného motorsportu“ naleznete na CarsChallanges.com. Tahle skupina totiž začala pořádat poloprofesionální vytrvalostní závody. A právě jednu vytrvalostní 4hodinovku v Mostě jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži.

Recept je jednoduchý. Vezmete libovolné auto – nové, zánovní, ojeté, hlavně žádný vrak – a můžete rovnou startovat. Pochopitelně bez několika základních úprav vyrazit do závodu nedoporučuji, ale hlavním lákadlem těchto závodů je, že jsou určená pro sériová auta, nikoliv profesionální závoďáky.

Já jsem vyrazil se svým bratrem. Čtyři hodiny ve dvou jsou docela zápřah, ale jet můžete až ve čtyřech, tedy každý hodinu. Záleží, kolik seženete stejně „postižených“ kamarádů a jak se podělíte o náklady na auto a závody. A také se hodí mít pár kámošů, kteří vám píchnou se základním servisem nebo tankováním, pokud na to nemáte v posádce lidi.

My jsme sáhli po Fordu Mondeo ST200, tedy nejsportovnější variantě první generace po faceliftu. Dílem to byla náhoda, dílem jsme fordí rodina, takže když se v inzerátu objevila slušná ST200, ačkoliv v kombíku, měli jsme jasno.

Auto jsme pořídili za 28 000 korun. Mělo sice hodně načatou spojku, ale celkově bylo v dobrém stavu, a motor bylo stejně v plánu vyndat, takže nová spojka se udělala cestou.

Pár tisícovek navíc spolkl navíc běžný servis, nové kotouče a destičky, závodní brzdovka a druhá sada kol obutých do semislicků Nankang NS-2R, jinak všechno ostatní, např. závodní volant, sedačku, pásy a další příslušenství, jsme použili z jiných aut, která máme.

Jak jsem tak chodil po boxech, schopné a zábavné auto můžete postavit opravdu za jednu výplatu. Třeba sousedi v boxech postavili Ford Puma za 13 tisíc plus nové brzdy, levný snížený podvozek a semislicky. Lehké auto navíc téměř nežere brzdy a gumy, takže zvládnete odjezdit klidně tři, čtyři závody. A následný servis stojí pár drobných. Na rozdíl od velkého, těžkého a silného Mondea...

Mondeo ST200 těsně zapadlo do rychlejší ze dvou kategorií, kde proti nám stály dva Caterhamy, BMW M3 a M4, dvě AMG A45, GR Yaris a spousta pořádně potuněných aut, třeba divoká Škoda Fabia RS 1.9 TDI nafoukaná snad na 220 koní. V téhle konkurenci jsme neměli nejmenší šanci, takže jsme závod pojali spíš jako testování auta a sbírání zkušeností.

V páteční dopoledne 29. října bylo v plánu odjet hodinu tréninku, hodinu kvalifikace a čtyři hodiny závodu, bohužel hustá mlha, která ten den sedla na mostecký závodní okruh, všem zhatila plány. Chvíli se přemýšlelo nad zrušením závodu a přesunutím na jiný termín, nakonec se však počasí umoudřilo a kolem půl dvanácté se mlha rozpustila.

Závod začal letmým startem, kterého jsem se ujal. Brácha totiž nemá rád startovní melu. První kola jsem si pěkně zazávodil s ostatními srovnatelnými auty, jenže jakmile jsem se stabilizoval na nějakém desátém místě, přišly první drobné problémy. V boxech jsme je hned vyřešili, jenže stejně jsme se propadli na chvost nejen vlastní třídy, ale téměř celého startovního pole.

Zbylou třičtvrtěhodinku jsem si tedy střihl menší stíhací jízdu a trochu si zazávodil s ostatními z pomalejší třídy. Mezitím ještě přišla červená vlajka kvůli nehodě, při které musíte povinně zajet do boxů a na voze se nesmí pracovat, ani nesmíte jet tankovat.

Po hodince přišla výměna jezdců a za volant naskočil brácha. A po pár kolech se vrátil zpátky, že prý něco hrozně ošklivě mechanicky luplo. Po dlouhém ohledávání, kdy jsme tápali a stále nenacházeli žádné poškození, nakonec vykoukl kuriózní problém. Zlomená tyčka stabilizátoru. Takovou závadu jsem tedy ještě nezažil...

No co, jezdit se dá i bez stabilizátoru, takže urvat zbytky a pokračujeme. Bratrův stint probíhal bez dalších nepředpokládaných událostí a já jsem si mezitím na pitlane užíval poslední sluneční paprsky letošního roku v lehátku. Slunce nakonec vysvitlo a teplota vzduchu zůstala na pěkných šesti stupních, které přály technice.

Třetí hodinku jsem si opět střihl za volantem já, a přestože mě závodění na chvostu bez přímých soupeřů trochu začalo nudit, začal jsem se bavit zlepšováním svých časů na kolo. A největší radost mi nakonec udělalo, že jsem dokázal stáhnout další tři sekundy z času, o kterém jsem na začátku závodu měl pochyby, že už není kde ukrajovat. A navíc ještě bez funkčního stabilizátoru.

Čtvrtý stint už nějak bratr doklepl a nakonec jsme auto úspěšně dovezli do cíle. Což je ve vytrvalostním závodě základní úspěch. A ani jsme neskončili poslední. Vinou závady na jednom Mercedesu-AMG A45 jsme skončili 11. ve třídě.

Mírně hořkou pachuť z ne úplně šťastné volby auta, které se ukázalo být příliš těžkopádným, vystřídala spokojenost a naplnění z dobře stráveného dne v atmosféře „opravdového“ motorsportu, který je dostupný každému. Tak se příště na CarsChallanges.com přidejte také, protože soupeřů není nikdy dost.