Když v roce 1989 spatřila světlo světa první generace Mazdy MX-5, nikdo ještě netušil, jaký hit se z ní stane. Dnes má status legendy a ve své již čtvrté generaci se stále těší velké oblibě.

Receptu na úspěch přitom zprvu nikdo příliš nevěřil. Přitom je zcela jednoduchý a dokazuje, že se lidé chtějí za volantem bavit, k čemuž bohatě stačí kompaktní rozměry, točivý motor, hravý podvozek a relativně nízké pořizovací i provozní náklady.

I když se jiní výrobci snažili úspěch Miaty napodobit, originál je jenom jeden. Ne že by nevznikla podobná a jistě i lepší auta (zdravíme úžasnou Hondu S2000), ale vždycky to bylo něco míň, nebo víc, nikdy to samé.

Jeden čas byla na dostřel i japonská značka Daihatsu patřící Toyotě, která roku 1991 stvořila projekt s názvem X-021. Nezůstalo pouze u konceptu, dokonce vznikl funkční prototyp, který měli možnost vyzkoušet redaktoři amerického magazínu Road & Track.

Základní filozofií to bylo velmi podobné auto Miatě, jenom dotažené do většího extrému. Rozměrově bylo ještě menší, zato také o mnoho lehčí.

Zatímco Mazda vážila kolem těsně pod jednu tunu, Daihatsu pouhých 701 kg! To díky použití hliníkového rámu a laminátové karoserie.

Auto také bylo o dost výkonnější. Pod kapotou byl atmosférický čtyřválec o objemu 1,6 litru používající 16ventilovou techniku, ale zatímco MX-5 dosáhla na 115 koní, X-021 na těžko uvěřitelných 142 koní! Ani točivý moment 155 Nm nebyl k zahození.

Samozřejmostí byl pohon zadních kol přes pětistupňový manuál, jak se sluší a patří.

Vedle nižší hmotnosti a výkonnějšího motoru byl konkurent Miaty také propracovanější podvozkově. Nezávislé zavěšení všech kol s dvojitými lichoběžníky mají obě auta shodné, nicméně konstruktéři Daihatsu šli ještě o krok dál.

Odpružení typu push-rod jste tou dobou našli možná jen u hrstky supersportů a ve Formuli 1, ale v lidovém roadsteru? To byla skoro raketová věda.

Kotoučové brzdy s ABS jsou potom už jenom třešničkou na dortu, stejně jako relativně široké pneumatiky Dunlop o rozměru 195/50, které se jistě staraly o řádnou porci gripu, zejména v kombinaci s extrémně nízkou hmotností a vyspělým podvozkem.

Jenom se podívejte, jak je všechno neuvěřitelně kompaktně zabalené. To byl možná nakonec ten hlavní kámen úrazu. Auto totiž bylo dost malé a podle zkušebních jezdců byly skořepinové sedačky Recaro hodně úzké a místo na nohy krátké. Kufr potom také vypadá dost titěrně.

A vzhledem k použité, celkem exotické technice také nemohlo být nakonec levné, rozhodně ne ve srovnání s jeho hlavním konkurentem. Tohle auto je spíš v kategorii Lotusu Elise než Mazdy MX-5.

Na sériovou produkci tak bohužel nikdy nedošlo a Miata měla volný prostor slíznout všechnu smetanu. Nakonec se ukázalo, že o něco umírněnější, zato praktičtější Mazda prostě trefila pověstný hřebíček na hlavičku.

Dnes můžeme tak jen litovat, že to tenkrát Daihatsu neklaplo.