Kristian Hynek je náš bývalý reprezentant na horském kole. Patří k historicky nejúspěšnějším závodníkům v cross-country maratonu nejen doma, ale i v zahraničí.

Na svém kontě má tři medaile z mistrovství světa (1x stříbro a 2x bronz), titul mistra Evropy, tituly národního šampiona a vyhrál také legendární etapový závodu Cape Epic, což je takový Dakar v cyklistice.

Co o Kristianovi možná nevíte, že se věnoval nejprve filmu. Vystudoval pražskou FAMU, obor filmové a televizní produkce, jenže stejně ho to táhlo hlavně do sedla. Je ženatý s architektkou Šárkou Hynkovou a mají dva syny – 8 a 11 let.

Svou závodní kariéru ukončil v roce 2022 a nyní je manažerem vlastní profesionální stáje, kterou založil v roce 2019. Kristiana jsme vyzpovídali nejen o tom, co dál chystá, ale také jsme probrali tolik diskutovaný společný život motoristů a cyklistů na silnicích.

Kristiane, popiš nám trochu cyklistickou disciplínu, ve které jsi závodil?

Trochu zjednodušeně se jedná o prodlouženou verzi olympijského cross-country. Přesný název mé disciplíny je „cross-country marathon“. Název napovídá, že hlavní rozdíl oproti klasickému XCO je v délce.

Marathon je také o něco méně technický, ale tím, že se jezdí na jednom (až na výjimky) velkém okruhu, tak nemáte možnost si trať do detailu nastudovat.

Závody jsou dlouhé okolo 80 – 100 km a většinou v náročném horském terénu. Součástí našeho programu jsou i etapové závody, z nichž nejslavnějším je Cape Epic v Jihoafrické republice, ten má celkem 8 etap.

Takže by se dalo říct, že je to taková Rally Dakar na horských kolech?

Možná trochu ano, ale spíše bych to přirovnal k slavné silniční Tour de France. Samozřejmě je Cape Epic výrazně menší sportovní událostí, s Tour se co do velikosti dá srovnávat snad jen fotbalové mistrovství světa či Olympijské hry.

Ale v našem sportu horských kol je to akce obří, závod s mimořádnou sportovní konkurencí, mediálním pokrytím a prestiží. Je unikátní i svým formátem, závodí se ve dvoučlenném týmu, závodníci musí jet po celou dobu spolu. Tím se z jinak čistě individuálního sportu stává sport týmový.

Aktuálně máš týmový Mercedes-Benz Sprinter, který je pro tebe taková pojízdná garáž. Co všechno v autě potřebuješ mít?

Sprinter je pro náš tým skvělým pomocníkem, jezdí s ním převážně náš mechanik. Je to ta nejdelší verze a máme v něm kompletní dílnu, včetně ponku, svěráku apod… Zároveň je plný náhradních dílů. Bez toho auta by to snad ani nešlo… tedy určitě ne na úrovni, na které to děláme.

Všiml jsem si, že máš na dveřích namotanou obrovskou zahradní hadici. Jak důležité je mít při závodech čisté kolo?

Závodník se se špinavým kolem na start ani nepostaví! Kolo by mělo být dokonale čisté nejen před samotným závodem, ale i před každým tréninkem. Mechanici kolům věnují obrovskou péči.

Jen pro představu, během Cape Epicu po každé etapě kolo méně nebo více rozebírají, za standardních podmínek věnují každému kolu cca 2,5 hodiny. Pokud se přidá déšť, bláto a písek, často končí až v pozdních nočních hodinách.

Co pro Tebe znamená auto? Je to jen dopravní prostředek, nebo i objekt vášně?

Auta mám hodně rád, de facto už od dětství. V rodině tuhle úchylku máme zakořeněnou, jak děda, tak i táta. No a zdá se, že ani u našich synů tomu nebude jinak.

Na druhou stranu si myslím, že má vášeň k autům je rozumná. V garáži mi stojí krásné BMW M3 E46 z roku 2001 a na „běžné“ ježdění mám pořádný benzínový osmiválec – a nechci se ho zbavovat. Elektrice neholduju.

Mezi cyklisty a motoristy panuje jistá rivalita. Co bys vzkázal řidičům a co zase cyklistům, aby se všem na silnicích lépe dýchalo?

To je strašně jednoduché a především to platí na cokoliv, co děláme… je to vzájemný respekt! Nejsem ani náhodou zastáncem kárání řidičů, že oni jsou ti zlí. Problémy jsou na obou stranách a vycházejí primárně z obecné agresivity, netoleranci a bezohlednosti.

Cyklisté, a zde si musím sáhnout i do vlastního svědomí, často dělají chyby a nechovají se přesně dle pravidel, zrovna tak jako řidiči. Primárně tedy začněme všichni sami u sebe a hlavně neřešme vše hned vzájemnými výpady a ohrožováním.

Téměř každý den se mi stává, že mě nějaký řidič úplně zbytečně ohrozí nebo agresivně „pokárá“ – v módě jsou ostřikovače. Je potřeba si také uvědomit, jak moc je cyklista zranitelný oproti řidiči v autě.

Důležitá je dle mého názoru osvěta a budu se záměrně opakovat – vzájemný respekt k sobě navzájem a pravidlům.

Řidičům často vadí skupina cyklistů, když nejede hezky za sebou, ale roztahaná v balíku po celé šířce pruhu. Jak je to správně a jak takový balík nejlépe bezpečně předjet?

No tak tohle je poměrně hodně kontroverzní téma. Dle zákona musí cyklisté jet za sebou, o tom není debat. Nicméně dle mého názoru je tento zákon špatně nastavený, pokusím se přiblížit proč.

Z principu věci, pokud cyklista jede sám, tak v momentě, kdy budete dodržovat správný odstup při jeho předjíždění, stejně ho nemůžete bezpečně předjet, pokud proti vám v protějším pruhu jede vozidlo. Čili když jsou cyklisté vedle sebe dva, předjížděcí manévr by měl být defacto stejný.

V momentě, kdy jede cyklistů např. šest a pojedou za sebou, potřebujete mnohem více prostoru k jejich předjetí, než když pojedou ve dvojicích.

V některých zemích mají pravidlo, že od určitého počtu mají cyklisté dokonce povinnost jet vedle sebe. Zároveň by ale neměl přesáhnout jejich celkový počet ve skupině určité číslo.

Za mě je to logické a byl bych rád, aby u nás k úpravě tohoto pravidla vznikla diskuze.