Snad není rozporuplnějšího sportovního auta poslední doby než BMW i8. Někteří ho odsuzují, jiní ho zase milují. První skupina autu nejčastěji vyčítá, že je extrémně drahé, není zase tak rychlé a hlavně místo zvučného osmi- nebo alespoň šestiválce vzadu drnčí downsizovaný tříválec a bzučí elektromotory. Druzí zase v autě vidí hlavně výkladní skříň technologií a naději, že vzrušující sportovní auta ještě nějakou chvíli nevymřou.
Já jsem vždy patřil někam mezi. Jistě, BMW mohlo vytvořit plnotučnou verzi s motorem z M3 nebo M5 a vyrazit do boje proti Porsche 911, Audi R8, Ferrari 488 nebo Lamborghini Huracán. Hybridní verzi potom mohlo ponechat jako zajímavou alternativu pro eko fanoušky, jako to třeba udělal Lexus s modelem LS, kde je na výběr úžasný atmosférický osmiválec nebo hybrid. Zároveň ale musím jedním dechem uznat, že mě BMW i8 fascinuje.
Líbí se mi futuristický design, který i po nějakých třech letech přítomnosti na silnicích stále otáčí hlavy. Křídlové dveře nejsou zrovna příliš praktické v obchodních centrech a přes široký a hluboký práh se nastupuje hůř než do závodního speciálu LMP1, má to však něco do sebe. Pokud jste extrovertní povahy, budete si neutuchající pozornosti užívat. Jestli jste slavní a hrozí vám častý střet s paparazzi, zvolte na příjezd k červenému koberci při vyhlašování nějaké veledůležité ceny raději jiný povoz. Každé vystupování z auta je jeden velký trapas.
Ovšem jednou, jak nastoupíte, nebude se vám chtít ven. Futuristický design vypadá stále pěkně, i když se na něm zub času trochu projevuje. Uvnitř panuje trochu stísněná atmosféra, ale pozice za volantem je skvělá a navodí ten opravdový pocit, že sedíte v supersportu. Se všemi neduhy, které k tomu patří. Tak třeba dozadu je mizerný výhled, okna nejdou úplně stáhnout, takže loket ven nevystrčíte, odkládací přihrádky jsou titěrné a ani prostor za sedadly není zrovna extra praktický. Zadní sedačky nahradil odkládací prostor pod stahovací střechou, stejně to ale společně s miniaturním zadním kufrem není na nějaké velké výlety po Evropě. Do Miaty se zabalíte stejně.
Zbytek prostoru mezi kabinou a kufrem vyplňuje přeplňovaný tříválec o objemu 1,5 litru, který společně s elektromotorem vpředu vydá 374 koní. Karbonová konstrukce slibuje relativně nízkou hmotnost (bez střechy ale stejně váží 1,6 tuny) a dynamika í-osmičky je víc než slušná, dech vám ale zrovna nevyrazí. Tohle je parketa, ve které BMW i8 proti stejně drahým konkurentům ztrácí, na druhou stranu musím uznat, že je auto svižné tak akorát. Výkon můžete dávkovat plynule a přirozeně a ostrý tříválcový soundtrack společně s hučením vesmírné lodi z repráků navozuje tu správnou atmosféru budoucnosti.
Podvozek jenom krásně doplňuje jinak vyvážený celek. Přilnavost vytlačující oči z důlků nečekejte, pneumatiky úzké 215 mm vpředu (tedy jako na Toyobaru), resp. 245 mm vzadu zaručují spíš hravou náturu. BMW i8 není vůbec kousavý „středomotor“, před kterým se musíte klanět, a pokaždé, když projevíte jedinou známku pohrdání, vás klepne přes prsty. Tímhle je svým charakterem na míle vzdálené tradičním supersportům.
Řízení je citlivé a přesné, podvozek odpouští a vyvážení je neutrální s mírnými náznaky nedotáčivosti. Je to auto, které se velmi snadno řídí, jeho potenciál naplno využije i běžný řidič a zkušeného šoféra odmění. Navíc to není jednoúčelová hračka, která zabaví jenom na hladkém zakrouceném asfaltu a všude jinde leze na nervy, ale kupodivu komfortně jezdí na dálnici nebo dokonce i na městských nerovnostech.
Někomu může vadit, že to není tak úplně roadster, ale „jenom“ targa s pevným zadním obloukem, osobně mi ovšem připadá, že má otevřená í-osmička trochu hezčí boční siluetu. A s otevřeným nebem nad hlavou i lépe slyšíte docela povedený zvuk, přestože vychází od motoru velikostně srovnatelného se třemi plechovkami piva. Občas má zase něco do sebe, když městem korzujete jen tak potichu na baterky. Ujedete na ně pohodlně až 30 km a mimochodem, dlouhodobá spotřeba za 2 000 km činila 8,9 l/100 km. Po městě jsem potom jezdil klidně kolem čtyř litrů.
BMW i8 je rozhodně zajímavá alternativa k tradičním supersportům, pokud chcete něco netradičního a je vám úplně jedno, kolik to stojí a že to ekonomicky nedává příliš velký smysl. Jenže žádná pěkná hračka nedává smysl. Prostě ji musíte chtít. A BMW i8 Roadster, přestože ztělesňuje pro nadšeného řidiče nepříliš líbivou budoucnost, nějakým záhadným způsobem hrozně chci. Nejen proto, že se rád předvádím, ale i proto, že mě vážně baví řídit.
